Moje máma byla hodná ženská. Jen jedno jí dodnes zazlívám – mou sestru Danu měla raději než mě a mě to bolelo a bolí dodnes.

Ten důvod, proč byla máma na sestru hodnější než na mě, si dnes stále jen domýšlím. Tvrzení mé sestry totiž nevěřím. Nikdy jsem nenašla odvahu se na to maminky zeptat a pocit, že jsem ta odstrkovaná, jsem v sobě tajila.

Nebylo to totiž takové, že bych vyloženě všechno odskákala já, když jsme něco provedly společně. Nedostávala jsem měně jídla, nebo pokud jde třeba o dárky, nebyla na tom má sestra Dana nějak výrazně lépe.

Byly to ale drobnosti a pocity, co mě nutilo přemýšlet, jak na tom jsem s rodičovskou láskou.

Asi hrálo roli hlavně to, že pokud jsem měla problémy já, měla jsem je házet za hlavu, ale když šlo o nějaký zádrhel na straně Danušky, máma nespala, trápila se, mobilizovala celou rodinu.

A když s ní mluvila, byl tón mámina hlasu vždycky nějaký sladší, jemnější. Dnes už máma nežije a já se jí zeptat nestačila, nebo jsem spíš nenašla odvahu. O to víc mi vrtá hlavou to, co mi řekla sestra v den mámina pohřbu.

Spartánská výchova

Zvláštní bylo, že Dana je o tři roky starší než já, a říká se, že rozmazlovanější bývají ze sourozenců většinou ti mladší, benjamínci, jestli se za takového mohu považovat. U nás to bylo naopak.

Ten pocit jsem ale měla jen vůči mámě, pokud jde o tátu, nic takového jsem ve své hlavě neřešila.

Ten nás měl obě stejně rád, to jsem si jistá. A nevychovával nás zrovna jako panenky, za což jsem mu vděčná, on se s člověkem taky život nemazlí, takže jsem byla na rány osudu docela připravená. Jenomže občas taky čekáte, že vás někdo pohladí, pochová, polituje.

Potřebujete cítit něčí empatii, vědět, že někomu na vás záleží a přemýšlí o vašich problémech. To táta moc neřešil a máma, ta se zabývala hlavně svou Danuškou. Já jsem se učila docela bezproblémově, ale nikdo z toho závěry nedělal.

Zato když přinesla Dana náhodou jedničku, málem se otevíralo šampaňské. Když je něco o pocitech, těžko se to někomu vyčítá a já jsem si ty své nakonec nechala pro sebe.

Dostala dům

Jediný člověk, kterému jsem své pocity vylíčila, byla nakonec má sestra. Máma umřela pět let po tátovi, před třemi roky.

Ještě předtím stačili oba napsat dům na Danušku, já jsem měla dostat parcelu na venkově po babičce, takový ubohý kousek půdy, ani nevím, co s tím budu dělat, zatím to pořád leží ladem.

Moc mě to rozhodnutí rodičů stran majetku nepřekvapilo, za ta léta jsem si zvykla, že nemůžu čekat zázraky. Přesto, snad i proto, že jsem něco takového čekala, jsem se trochu zatvrdila.

Nikdo se mě ale na názor neptal, takže jsem jen snad víc ochladla s city ke svým nejbližším. A když umřela máma, na pohřbu jsem se opila. Ne ovšem natolik, abych si nepamatovala na rozhovor, který jsem s Danou vedla. Ona byla trochu pod parou taky.

Sedly jsme si stranou a já se jí významně zeptala na dům. Když tam teď bude její rodina sama, co s ním podniknou?

Ani mi na mou otázku neodpověděla. Podívala se na mě: „Jiřinko, tebe to nepřestane nikdy štvát, viď? To víš, barák není dost velkej pro dvě rodiny a nás je koneckonců víc.

A kdybychom tam byli všichni, nakonec se rozhádáme, takhle to je lepší.“ Odpověděla jsem jí asi něco dost kousavého ve smyslu, že někdo má prd a někdo všechno, nebo skoro všechno.

A ona opáčila, že jsem zapšklá a celý život uražená a nafrněná a že se vůbec nediví, že mě máma neměla tolik ráda.

Kulhající srdce

Šly mi z toho slzy do očí a ona si ještě přisadila. Prý že žádné lidské srdce nemá dvě stejné poloviny a každé je trochu na jedné straně vyvinutější. Tak ať se s tím smířím. Tenhle divný příměr mě tedy zdvihl mandle. Řekla jsem, že o tom, že ji měla máma raději, vím moc dobře.

A že měla vliv na tátu, samozřejmě ho snadno přesvědčila, ať napíší do závěti jako novou budoucí majitelku baráku ji. A řekla jsem, že to je stejně nespravedlivé. To už jsem vzteky brečela.

Okolí si toho moc nevšímalo, pili všichni a hulákali, zpívali, jak se to na pohřbu dělává. A když někdo brečí, to přece k funusu patří. Jen Dana věděla, že nepláču lítostí, ale vzteky.

A tehdy mi vpálila slova, která jako by měla být poslední ranou z milosti. „Tys měla být kluk a místo toho jsi vylezla jako holčička.

Zklamala jsi maminku a ta ti to nikdy neodpustila!“ Nejdřív jsem se na sestru chtěla vrhnout a zmlátit ji, ale pak jsem upadla do deprese. Co když to tak je…

Na hrob chodím a stěžuji si

To ještě nebylo všechno. Když jsem štkala, že přece ona, Dana, je taky holka, tak co, proč jsme na tom nebyly obě stejně, napřímila se má sestra v židli a prohlásila: „Protože já jsem mámu zachránila.

Kdybych se nenarodila, táta by se s ní už rozešel, když nemohla tak dlouho otěhotnět.

Už se to chystal udělat, ale najednou jsem se objevila v jejím bříšku,“ prohlásila sladce. „A tys byla už potom navíc, kartářka předpovídala kluka, ale evidentně se spletla. Bylas tím pádem pro naše rodiče zklamáním. Na rozdíl ode mě, sestřičko.“

Od pohřbu a od toho strašného rozhovoru jsme se neviděli a já mám na Danu, svou starší sestru, vztek. Ta slova si mohla nechat pro sebe. Já se jim stále zdráhám uvěřit. Nikomu jinému jsem se se svým pocity křivdy už nesvěřila a ani nesvěřím.

Chodím jen na hrob rodičů a ti dva nebožtíci poslouchají mé výčitky. Budou je poslouchat do konce mého života. Ale pohřbena chci být jinde.

Jiřina (57), Klatovy