Když zemřela maminka, nevěděla jsem, jak dál. Nešlo jen o smutek, šlo o to, že se rozpadl svět, který jsem do té doby považovala za bezpečný.

Zemřela v březnu, nečekaně. Volali mi z nemocnice, že se jí přitížilo. Byla jsem tehdy v práci, přímo na dílně, a najednou se všechno rozmazalo. Pamatuju si, že jsem si vzala kabát, ale ne tašku.

Šla jsem pěšky, skoro jsem utíkala, a v hlavě mi běželo jen: „Ještě ji uvidím. Ještě ji uvidím.“ Ale neviděla jsem ji. Moje pětaosmdesátiletá maminka zemřela dřív, než jsem dorazila.

A co bys chtěla ty?

První týdny jsem byla jako v mlze a všechno dělala mechanicky. Vařila jsem, pracovala, odpovídala na zprávy. Ale uvnitř jsem byla prázdná. V noci jsem si lehala do postele a automaticky sahala po telefonu, jako bych jí chtěla napsat. Jenže nebylo komu.

Maminka byla člověk, který mi nikdy neříkal, co mám dělat. Ale vždycky se ptala: „A co bys chtěla ty?“ Uměla upéct koláč bez receptu, vyřešit hádku jednou větou, a když jsem měla zlomené srdce, přinesla mi čaj a řekla: „To přebolí.“

Začala jsem jí psát dopisy

Po její smrti jsem se snažila být silná. Ale pak jsem jednou v obchodě uviděla její oblíbený čaj, ten s heřmánkem a meduňkou, a rozbrečela jsem se mezi regály. Lidé se dívali, ale mně to bylo jedno.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že ji nemůžu vytěsnit. Že ji musím pustit zpátky do svého života, ale jinak. Začala jsem jí psát dopisy, které jsem pak ukládala do zvláštní krabice.

Psala jsem jí o tom, jak jsem zvládla další den, jak jsem si koupila nový kabát, který by se jí líbil. I o tom, že nevím, jestli jsem dost dobrá. A že mi chybí její hlas, který by řekl: „Jsi.“

Upekla jsem koláč, který měla ráda

Pak jsem si jeden z těch dopisů přečetla nahlas. A najednou jsem cítila, že tam je. Ne fyzicky, ne jako duch. Ale jako vzpomínka, jako otisk, jako hlas, který znám tak dobře, že ho slyším i bez sluchu.

Upekla jsem její koláč, ten s tvarohem a švestkami, a vysadila jsem na balkoně meduňku. Dnes už vím, že maminka z mých vzpomínek nikdy nezmizí.

A když mám nějaké trápení, uvařím si heřmánkový čaj, ten, co měla tak ráda, a řeknu si: „To přebolí.“ A vím, že všechno bude zase dobré, že se zase začínám radovat a smát.

Jitka N., 65 let, Kolín