Největší ztráta mého života nakonec tak úplně ztrátou nebyla.

S největší ranou osudu jsem se musela potýkat, když mi bylo pouhých dvaadvacet let. Od svých sedmnácti jsem chodila s Patrikem. Krásně jsme si rozuměli a nepochybovali jsme o tom, že se vezmeme a budeme spolu vychovávat děti.

Svatbu jsme už pomalu začínali plánovat, když se stala tragédie. Patrik měl nebezpečnou zálibu: horolezectví. Ta se mu stala osudnou. Při jednom výstupu doplatil na špatně zajištěné lano. Zřítil se z velké výšky a byl na místě mrtev.

Říkal, že nás smrt nerozdělí

Patrikova smrt pro mě byla šokem, ze kterého jsem se nemohla roky vzpamatovat. Uzavřela jsem se do sebe. Ztratila jsem někoho, koho nemohl nikdo jiný v mém životě nahradit.

Myšlenky se mi občas vracely k jednomu našemu rozhovoru nedlouho předtím, než se stala ta tragédie.

Patrik mi tehdy řekl, že jsme osudově spojeni a nemůže to přerušit ani smrt. Jestli jeden z nás opustí tento svět, vždy se nějak tomu druhému ozve. Tehdy to pro mě byla jen romantická představa, nyní se ale změnila na přání.

Vracela jsem se k němu i poté, co jsem si za čtyři roky našla nový vztah a vdala se. Manželství vydrželo dvacet let. Měli jsme syna, který odešel na vysokou školu, a my jsme zjistili, že už si nemáme co říct. Rozvedli jsme se a já jsem zůstala sama.

Nikoho dalšího jsem nehledala. Ačkoliv od Patrikova odchodu uplynulo už tolik let, nikdy jsem na něho nepřestala myslet. Roky, které jsem s ním kdysi prožila, patřily v mém životě k nejšťastnějším.

Anděl měl jeho tvář!

V průběhu let se mi stávaly věci, které by se daly označit jako nebezpečné. Vždy jsem z nich vyvázla, i díky vnitřnímu hlasu v hlavě. Ten mě včas varoval a já si říkala, že to ke mně možná odněkud z nebe promlouvá Patrik.

Věřila jsem, že to spojení, o kterém kdysi mluvil, mezi námi opravdu existuje. Potvrdilo se mi to jednoho prosincového večera. Vracela jsem se potmě od návštěvy u kolegyně. Najednou se přede mnou objevila matná bílá záře. Začala se ke mně přibližovat a já spatřila postavu anděla.

Zaraženě jsem stála a nevěděla, jestli se mi to nezdá. Slzy mi vstoupily do očí, když jsem uviděla, že anděl má Patrikovu tvář. Vztáhl ke mně ruce, jako by mi chtěl zabránit v cestě. Poté jsem uslyšela ve své hlavě jeho hlas. Varoval mě, abych ten kousek, který mě dělil od domova, raději dojela tramvají.

Potom anděl zmizel. Uposlechla jsem to, co mi poradil. Další den jsem si ve zprávách přečtla, že ve směru, kterým jsem šla, přepadla skupina mladíků starší ženu a ta skončila v nemocnici. Došlo mi, že Patrik mi zabránil v cestě proto, aby mě zachránil.

Pomohl mi najít lásku

V dalších letech jsem Patrika spatřila ještě třikrát. Dvakrát to bylo v situaci, ve které mi něco hrozilo. Zabránil mi v odjezdu na chatu k jedné známé a následně jsem se dozvěděla, že tam došlo k požáru, který si vyžádal lidský život.

Mohla jsem to klidně být i já! Potom mě varoval před nástupem do autobusu, který havaroval.

Náš poslední kontakt byl potom úplně jiného druhu. Patrik mě jako anděl přivedl k setkání s mužem, který se stal mým dalším životním partnerem. V tomto případě bylo vše naopak:

nesnažil se mi v ničem zabránit, naopak mě vedl do parku, kde jsem svého druhého manžela potkala.

Za normálních okolností bych na oslovení od neznámého člověka nereagovala, tehdy jsem ale vnímala, že je to pro moje dobro. Od té doby mám šťastný život, ale na Patrika jsem nikdy nepřestala myslet. Věřím tomu, že se s ním znovu setkám, až nadejde můj čas. Smrt nás opravdu nerozdělila!

Romana Z., (58), Ústí nad Labem