Až strašidelný důkaz nás přesvědčil o tom, že duchové skutečně existují!
Přihodilo se to už před více lety, ale dodnes mám při vzpomínce na ten večer husí kůži. Byli jsme tehdy s manželem a jedněmi známými na Šumavě. Půjčili jsme si na týden chatu nedaleko jednoho rybníka, ale počasí nám příliš nepřálo. Hodně času jsme tak trávili uvnitř chaty.
Moniku, naši známou, napadlo, že bychom si jeden večer mohli udělat spiritistickou senaci. Jednalo se víceméně o hru, při které jsme z legrace chtěli zkusit vyvolávat duchy mrtvých. Nikdo z nás neměl tušení, kam nás to přivede.
Na duchy jsme nevěřili
Na rozdíl od nás ostatních měla Monika se spiritismem určité zkušenosti. Nepotřebovali jsme k tomu nic speciálního. Na stůl jsme dali velký list papíru, udělali velkou kružnici a napsali do ní všechna písmena a číslice. Uprostřed kružnice pak byly výrazy „ano“ a „ne“.
Pozhasínali jsme všechna světla a nechali plápolat jen plamínek svíčky. Měla jsem trochu strach, současně to ale bylo zábavné. Já i Radim, můj muž, jsme byli racionálně založeni a na nadpřirozené jevy jsme moc nevěřili.
Monika a její přítel Kamil o nich byli naopak přesvědčeni. Na papír s čísly a písmeny jsme položili malou sklenici. Přiložili jsme na ni prsty a Monika vyslovila zaklínadlo, pomocí kterého měl nějaký duch přijít.
Zopakovala to několikrát, ale nic se nedělo, takže to vypadalo, že seance skončí neúspěšně. Pak se ale sklenička začala hýbat a byla k neudržení! Jezdila po stole a označovala jedno písmeno za druhým!
Krutý způsob smrti
Písmena tvořila slova a ta vytvářela zprávu. Zjistili jsme, že se jedná o duši mladé ženy z dávné minulosti. Běhal mi mráz po těle, protože jsem už viděla, že se nejedná o žádnou hru nebo podvod.
Ze zpráv vyplynulo, že tu ženu kdysi zabil žárlivý milenec uprostřed devatenáctého století.
Její tělo zakopal nedaleko místa, kde se nacházela naše chata. Pohřbil ji však zaživa, takže tím se její utrpení ještě znásobilo. Duch nám i přesněji popsal, kde se kostra nachází. Pak se spojení začalo ztrácet. Dlouho jsme všichni jen mlčky seděli, zatímco svíčka pohasla.
Až když Radim rozsvítil, vzpamatovali jsme se. Můj manžel prohlásil, že tomu, co jsme se právě dozvěděli, nevěří. Byl ale jediný, protože my tři ostatní jsme si mysleli, že ta zpráva o dávném zločinu se zakládá na pravdě.
Byla to pravda!
Tu noc se mi zdály dost strašidelné sny a nebyla jsem sama. Také Monika mi ráno řekla, že se několikrát probudila zpocená hrůzou. Přemluvila svého přítele, abychom se zkusili přesvědčit o pravdivosti té včerejší zprávy. Místo, o kterém duch ženy vyprávěl, bylo snadno k nalezení.
Vydali jsme se tam všichni. Radim šel hlavně proto, aby nám dokázal, že je to jen výmysl. Ve sklepě chaty byla lopata, kterou jsme použili ke kopání. Půda byla celkem měkká, takže to šlo rychle. Radim a Kamil se střídali.
Zůstali jsme pak všichni v šoku, když jsme skutečně narazili na nějaké staré kosti a dokonce i lebku. Nyní bylo zřejmé, že se všechno stalo tak, jak jsme to včera při spiritistické seanci slyšeli.
Domlouvali jsme se, co dál, ale rozhodli jsme se, že se o nálezu nebudeme nikde zmiňovat. Starý zločin z devatenáctého století by nikdo neřešil. A lidé by nám nevěřili, jakým způsobem jsme ho odhalili.
Z chaty jsme pak odjížděli s dost stísněnými pocity a už jsme se tam nikdy nevrátili.
Karolína R., (59), Kolín
