Ublížit starému člověku není složité. Lidé, kteří toho mají hodně za sebou, jsou křehcí a často je dokážou zlomit i úplné drobnosti. Najdou se i tací, kteří toho klidně zneužijí.


S bratrem Petrem jsme měli hezké a šťastné dětství. Naši rodiče byli pohodoví, bylo nám s nimi dobře a nikdy jsme se nenudili. Jenže někdy mají pohádky špatný konec. Když mi bylo čtrnáct a bratrovi deset, zahynuli rodiče při autonehodě.

Prarodiče, kteří by si nás vzali k sobě, jsme neměli. Táta vyrůstal v dětském domově, rodiče naší maminky zemřeli, když jsme byli docela malí.
 Naštěstí tu byla tetička Eva. Když si nás vzala k sobě, bylo jí necelých padesát.

Děti měla ráda

Zamlada měla teta Eva jednu velkou lásku, ale nedopadlo to úplně dobře. Otěhotněla ještě před svatbou. Na děťátko se moc těšili, jenže v pátém měsíci potratila. Její snoubenec to neunesl a nakonec ji opustil. Tetička už si pak nikoho nenašla. Děti ale milovala, a tak vůbec neváhala, jestli si nás má vzít k sobě.

Dala nám domov

Po smrti rodičů jsme na tom nebyli dobře. O to víc jsme k tetičce přilnuli. Byla jediný blízký člověk, kterého jsme měli a starala se o nás s láskou a porozuměním.


Pomáhala nám překonat ztrátu rodičů, ve svém domku pro nás vytvořila útočiště, kde jsme se zase začali cítit dobře.

Teprve, když jsem měla vlastní děti, došlo mi, že přes veškerou lásku, kterou k nám chovala, pro ní určitě nebylo jednoduché začít ze dne na den vychovávat jednu puberťačku a jednoho skoro puberťáka. Zhostila se toho úkolu se ctí a dala nám vše, co jsme potřebovali.

Často jsme ji navštěvovali

Když jsem se vdávala, chtěla jsem, aby mě vedla k oltáři, i když se bránila, že to není zrovna podle tradice. Bratr po ní zase pojmenoval první dceru. Jen málokdo pochopí, jak moc pro nás znamenala.
Bratr se hned po škole odstěhoval za prací a oženil se.

Já se vdávala v pětadvaceti, a i když jsme s manželem bydleli na druhém konci města, byla jsem u tetičky skoro každý den, nejdřív s manželem, potom i s dětmi.

Smrt sousedky

Tetička vedla klidný život. Měla nás, kamarádky, svůj domeček a svou zahrádku. Její nejlepší kamarádka, paní Zdena, bydlela v domku hned vedle. Když před pár lety zemřela, byla z toho tetička moc smutná. My taky.

A to jsme ještě netušili, co tato událost odstartuje. 
Domek po paní Zdeně byl nějaký čas prázdný. Tetička se občas smutně dívala přes plot. „To je strašné, jak to tu pustne,“ říkala nám.

„Když si vzpomenu, jak bývala Zdena na tu svoji zahrádku pyšná, chce se mi brečet.“

Domluvit se s ním nedalo

Syn paní Zdeny bydlel v Praze, do domku zajel tak dvakrát, třikrát do roka. S nikým se moc nebavil, trochu poklidil zahradu a zase odjel. Pak se na vývěsce realitní kanceláře na náměstí najednou objevil inzerát, že je domek na prodej.

Hned nás s manželem napadlo, že bychom ho mohli koupit. Cena ale byla nesmyslně vysoká. Oslovili jsme syna paní Zdeny, rádi bychom se s ním nějak dohodli. Ale on nechtěl o snížení ceny ani slyšet.

Zlý soused

Uběhlo pár měsíců a já zase jela na návštěvu k tetičce. Na vedlejší zahradě stála zaparkovaná tři auta a mezi nimi pobíhalo několik psů. Ten obrázek se mi moc nelíbil.
„Tak už se tam stěhuje nový pan majitel.“ Z tetina hlasu byly cítit obavy.

„Člověk by neměl soudit podle prvního pohledu, ale ten člověk se mi nějak nelíbí. Vypadá hrubě, když jsem byla venku, tak mi ani neodpověděl na pozdrav…“ Uklidňovala jsem tetičku, že to určitě bude dobré, ale sama jsem z toho neměla dobrý pocit.

Trápila se

Během pár měsíců se ze sousední zahrady stalo něco mezi vrakovištěm a psincem. Tetička z toho byla nešťastná. Když soused „pracoval“ na autech, dělal hluk.

Psi pořád štěkali, navíc se snažili podhrabat plot.
 Pro starého člověka je stres mnohem horší než pro mladého. Viděli jsme na tetičce, jak se trápí a schází, jakoby to už ani nebyla ona. Snažili jsme se sousedem domluvit. Jenže se nám vysmál do očí.

Nepomohlo ani, když jsme obešli další lidi v ulici a sepsali na něj stížnost na úřad. Měl známé na radnici, takže se to všechno zametlo pod koberec.

Přestala chodit ven

Tetička věděla, že bychom jí rádi pomohli, a možná právě proto nám ani neříkala všechno, co soused vyváděl. Takže to, že přestala chodit na zahrádku, protože se bála sousedových psů, kteří několikrát utekli a vběhli k ní, jsme se dozvěděli až po měsíci. Když jsme byli u ní, chodila ven s námi, proto jsme si toho nevšimli.

Srdíčko jí selhalo

Nejhorší je, když musíte sledovat, jak někomu, koho máte rádi, ubližuje někdo silnější a úplně bezohledný. Zdálo se, že se soused tím, jaký má tetička strach, vyloženě baví. Netrvalo dlouho a byl z ní hotový uzlíček nervů.

Už dlouho jsme jí nabízeli, že může jít k nám, ale to nechtěla. 
Nakonec ale přece jenom povolila. Ve chvíli, kdy už bylo vlastně pozdě.

Její srdíčko bylo tím, co se jí v poslední době dělo tak oslabené, že po dvou měsících umřela na srdeční selhání.
 Nejsem nijak mstivá, ale od té doby doufám, že se tomu lumpovi stane něco strašného.

Musím přiznat, že jestli jsme na něj předtím poslali několik stížností, teď posíláme jednu za druhou. Za to, co naší tetičce udělal, by si zasloužil opravdu krutý trest.

A jestli se mu ho nedostane, tak slibuji, že mu alespoň znepříjemníme život, jak to jen půjde.

Marie Č. (51), západní Čechy