Po letech jsem si našla přítele. S dcerou se nenáviděli. Utíkala z domova a hledala útěchu u staršího muže. Myslela jsem, že udělám dobře, když na něj podám trestní oznámení.

Léta jsem vychovávala své děti sama. Věnovala jsem se pouze jim. Když bylo synovi osmnáct, přestěhoval se po smrti dědečka k babičce a my zůstaly s dcerou samy. V tu dobu jsem potkala muže, který mě po tolika letech samoty oslovil. Začali jsme spolu bydlet.

Netušila jsem, jaký problém to ale bude. S dcerou si nepadli do oka. Docházelo k těžkým srážkám. Dcera byla nezvládnutelná. Večerní útěky z domova se stávaly častou záležitostí. Otevřenou náruč a porozumění našla u staršího pána. Na popud přítele jsem se obrátila na policii.

Skončila jsem před soudem

Udělala jsem to v dobré víře, že činím dobře. Kdybych tehdy tušila, jaký věci dostanou spád, nikdy bych tak neučinila. Postaršímu pánovi se až tak moc nestalo.

Zato já jsem skončila před soudem, který rozhodl, že svou dceru nezvládám, a tudíž bude umístěna do patřičného zařízení pro nezletilé. Praktiky v tomto ústavu nebyly právě nejcitlivější, dalo by se říci, že v zařízení vládla silná šikana.

A tak dcera po několika týdnech utekla. Tuto zprávu jsem se dozvěděla z televize, kde byla její fotografie a celostátní pátrání. Pozdě jsem litovala svého unáhleného činu. Celé noci jsem probrečela a myslela na to, kde se moje holčička skrývá.

Až se mě zželelo mé starší sestry. „Radka je u mě,“ řekla mi. „Kam jinam by měla běžet, než ke své tetě. Ta jí na policii neudá!“

Kam s ní? Aby netrpěla?

Sestra to vymyslela. V tomhle byla vždycky chytřejší a schopnější.Radka byla hospitalizována na dětské psychiatrii v Motole, aby se nemusela vrátit do nenáviděného zařízení. Do jejich patnáctých narozenin nezbývalo dlouho. Chodily jsme za ní na návštěvu často.

Sestřičky i lékaři si ji nemohli vynachválit. Pomáhala jim, starala se o pacienty, dokonce se nadšeně učila. Rebelka se stala nejhodnějším pacientem. Tak tomu bylo do chvíle, kdy jsem si ji mohla vzít zpátky domů.

Jakmile se dcera tuto zprávu dozvěděla, ztropila hysterickou scénu. Prosila sestry i lékaře, aby si ji na psychiatrii nechali, že domů nechce, že bude dělat všechno i po nocích.

Sestra, která tam se mnou byla, musela vynaložit veškerou svou schopnost diplomacie, aby dceru přesvědčila opustit Motolskou nemocnici.

Bariéra už navždy?

Dnes je tomu několik let. Dcera už dávno pracuje, je zcela soběstačná, bydlí a má svůj život, do kterého ji už nikdo mluvit nemůže. Svým skutkem, do něhož jsem se nechala vmanipulovat přítelem, jsem postavila mezi námi bariéru, která bude asi navždycky.

I když za mnou přijde, i když se spolu bavíme a zasmějeme se, už nikdy mi moje dcera neříká: Maminko, mám tě na světě nejradši!

Kamila M. (49), Rumburk.