Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka?
Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá.
Až mi to osvětlil Tomáš. „Víš, mami, Eliška nejí maso!“ Nevadí, skousla jsem ten hořký pelyněk. Tak jí dám rizoto z předešlého dne. Bylo zeleninové. Problém ale měla i s bábovkou. Protože v ní byl lepek a poctivé kravské mléko.
Zvláštní hostina
Nakonec se ti dva skutečně vzali, svatba byla velkolepá − až na hostinu, tam jsem si připadala jako na pastvě. Všude samá zelenina a ovoce. Dokonce i svíčkovou servírovali nějakou vegetariánsky upravenou. Vypadala strašlivě.
My jsme ji naštěstí jíst nemuseli, dostali jsme nakonec klasickou, poctivou, s pořádným kusem masa. Zbytek občerstvení ale za mnoho nestál. Na dítě Eliška a Tomáš nemuseli dlouho čekat.
Už o Vánocích nám slavnostně oznámili, že se s manželem staneme prarodiči. Říkala jsem si jako nenapravitelný optimista, že Elišku těhotenství naučí. Bude mít chutě a začne jíst všechno!
Chudáci děti
Zlomyslně jsem čekala, kdy se protrhnou stavidla žravosti a snacha se pustí do všeho, co uvidí. Ona se ale neskutečně ovládala. Tak moc, že jsem se až začala obávat o přirozený vývoj svého prvního vnoučete. Maso nelze přece nahradit tou její sójou!
Považovali jsme za štěstí, když se vnouček narodil v řádném termínu a vypadal naprosto zdravě. I když se nám zdál dost plačtivý. Ani to mateřské mléko mu nemohlo přece dát dostatečné živiny!
A jak rostl, držela ho snacha zkrátka. „Žádná čokoláda!“ loupla po mně očima, když jsem se pokusila nenápadně dát pětiletému Matýskovi malou čokoládu. Bylo mi toho dítěte líto.
A podobný scénář se opakoval i v případě jeho o dva roky mladší sestřičkou. Když jsme se druhých prarodičů ptali, jak se k tomu stavějí, jen krčili rameny. Měli stejný názor jako my.
Ale své dceři zjevně nechtěli mluvit do života. Syn a snacha nám dlouho nepůjčili ani jedno vnouče, ani do školky je nedali, protože by prý neměli pod kontrolou, co tam svačí a obědvají.
Snacha seděla doma a vyráběla nevkusné, kýčovité andělíčky, které si prý lidé nadšeně kupovali. Chtěla bych vidět jediného! Čekali jsme, až přijde naše chvíle.
Tajný spolek
A ta přišla. Snacha musela na operaci a najednou jsme jim přišli jako prarodiče vhod. Syn to totiž nezvládal. S druhou babičkou jsme se sešly před domem. Sotva syn odešel, vytáhla jsem dvě čokoládové tyčinky − pro každé dítě jednu.
Druhá babička se pochlubila sladkým koláčem. Na tu záři v očích našich vnoučat nezapomeneme. Když jsme nemohly hlídat my, babičky, zastoupili nás dědečkové. Všichni jsme mlčeli jako hrob. Naše tajemství se prozradilo, až když vnoučata dospěla.
Eva (69), Brno