Do zrcadla jsem se už na sebe nemohla ani podívat. Rozhodla jsem se pro plastiku, ale manžel nechtěl ani slyšet. Operaci jsem podstoupila tajně a předstírala zranění!

Ranní pohled do zrcadla mě vždycky spolehlivě vyděsil. Nemohla jsem uvěřit, že se dívám na svůj, kdysi tak hezký a pohledný, obličej. Jenže, přibývající roky si začaly vybírat svoji krutou daň rychleji, než bych čekala.

Nikdy jsem nekouřila a neměla ani nadváhu. Měla jsem veselou povahu a nebyla závistivá.

Manžel mi vynadal

Tak proč se mi najednou koutky úst zkroutily směrem dolů, jako nějaké zarputilé škarohlídce? Proč mi víčka visela přes oči, že jsem sotva mžourala: A proč mi najednou byla celá kůže v obličeji jakoby velká? Drahý pleťový krém nezabral a masáže na kosmetice také ne.

Vypadala jsem čím dál hůř. Vlastně už jsem si nebyla ani podobná. Postavu jsem měla stále skoro stejnou, ale obličej, to byla jedna velká katastrofa! „Chci jít na plastiku. Lifting! Nebo jak se to nazývá.

Prostě nechci vypadat jako stará čarodějnice!“ řekla jsem jednou manželovi, když jsem si všimla, jak si mě kradmo prohlíží. Moc hezky se u toho netvářil. Jako bych mu četla myšlenky, že jsem už stará a neatraktivní.

Jenže když jsem se mu se svým přáním svěřila, byl najednou vzteky úplně bez sebe. „No to snad nemyslíš vážně! Tolik peněz! A proč? Abys vypadal jako nějaká mladice?!“

Prý jsem jenom stará

„Prostě jsi už stará, tak se s tím smiř!“ vyjel na mě. V tu chvíli jsem ho vůbec nepoznávala! Můj vždycky tak milý a ohleduplný manžel mě tady peskuje jako nějakou svoji podřízenou!

Koukala jsem na něho a blesklo mi hlavou, že by i on potřeboval nějaké to vylepšení.

Minimálně ostříhat a oholit. Stal se z něho pěkný dědek. A já si toho ani nevšimla, jak jsem byla stále zaměstnaná jen svým vzhledem. Cítila jsem velkou křivdu. O našich společných úsporách hovořil, jako by byly jen jeho.

Ale šetřili jsme společně! Mohla jsem o nich rozhodovat stejně jako on. No ne? Ale manžel nechtěl ani slyšet. Nešlo to s ním po dobrém ani po zlém. Slibovala jsem mu všechno možné a dokonce mu i vyhrožovala.

Rozvodem, soudem a tak. Zkusila jsem úplně všechno, ale byl neoblomný. Dokonce jsem mu nabídla i kompromis. Já operaci a on nové auto! A to bylo o hodně dražší, než to moje vylepšení.

Objednala jsem se tajně

Pomalu jsme se svého snu začala vzdávat, když mi moje kolegyně a taky dlouholetá kamarádka oznámila, že jde na operaci víček. „Už skoro nevidím. Měla bys taky se sebou něco dělat!“ řekla mi dobrácky a zatahala mě za moje povislé tváře.

Sama pro sebe jsem jim říkala syslíky, ale moc vtipné to nebylo. Visely mi tak, jako bych v nich skladovala kilo zrní! Když jsem zakývala hlavou, vlály mi ze strany na stranu. Byla to hrůza! Ten rozhovor s kamarádkou byl tou pověstnou poslední kapkou.

Rozhodla jsem se jít na operaci tajně. A nijak jsem s tím svým náhlým rozhodnutím neotálela, abych si to nerozmyslela… Hned v práci jsem se mailem objednala ke konzultaci.

Už za týden jsem mohla být přijata na nejmodernější kliniku plastické chirurgie u nás v kraji! Manželovi jsem neřekla vůbec nic.

Z vkladní knížky jsme vybrala peníze a knížku pečlivě schovala, aby ji nenašel a neměl podezření.

Vypadala jsem jako mumie

Namluvila jsem mu, že odjíždím na dvoudenní školení. Litoval mě a dokonce mi na cestu udělal i svačinu! Na klinice si mě hýčkali a já si připadala jako v ráji. Všichni se chovali nečekaně mile.

Nebála jsem se operace ani narkózy. Vlastně jsem se těšila! Byla jsem zvědavá, jak budu vypadat. Ale vzbudila jsem se obvázaná jako mumie. Obličej mě dost bolel, pusu jsem nemohla vůbec otevřít a hlavou ani pohnout.

„Co jsem to provedla? Co když budu vypadat jako nějaká zombie?“ strachovala jsme se před zrcadlem a snažila se nakouknout pod obvazy. Nešlo to! „Trochu se nám to zkomplikovalo. Budete muset chodit každý den na převazy.

Počítejte minimálně s týdnem, ne – li déle!“ sdělila mi paní doktorka vypadající asi na osmnáct a odhopkala. Byla jsem zdrcená. Co řeknu manželovi? Jak mu zdůvodním obvazy a pod nimi stehy? A jak modřiny na rukách po infůzích?

Předstírala jsem úraz

Myšlenky mi v hlavě vrtaly jako šílené. Vůbec nic mě nenapadalo. V zoufalství jsem zavolala kolegyni. Byla po operaci víček náramně spokojená a v dobré náladě. „Co prosím tě vyvádíš?

Já se pro tebe stavím, odvezu tě domů a tvému manželovi napovídám, že jsi měla nehodu.

A bude to v suchu!“ uklidňovala mě bezstarostně a já si oddychla. Bohužel jen do té doby, než si můj muž vyslechl všechny kamarádčiny lži. Trochu to přehnala. Vylíčila mu, jak jsem spadla na tom školení ze schodů a jak mě v noci vezla do nemocnice.

Jak mě sešívali a jaké mám doteď bolesti. „Musíš být, Luďane, na manželku hodný. Potřebuje klid a odpočinek. Já ji budu vozit na převazy, abys nemusel chybět v práci!“ oznámila mu tónem, který nesnesl odporu.

To by ale nebyl můj muž. Klepal rozčíleně ukazováčkem do stolu a já hned poznala, že je zle. A taky ano. Ani nenechal kamarádku domluvit!

Chtěl se soudit

„Dám ten hotel k soudu! Budou platit odškodné. Tohle si nenechám líbit! Vina je jednoznačně na jejich straně. Na té chodbě se nesvítilo a schody byly kluzké!“ křičel hlasitě, jak to měl ve zvyku.

Byl asi už trochu nedoslýchavý, protože i televizi si pouštěl hrozně nahlas…Tentokrát to byla kolegyně, kdo musel mého muže uklidnit. Byla to obratná lhářka, jak jsem s vděčností zjistila: „Prosím tě, to vůbec neřeš.

Náš šéf už s nimi jedná kvůli náhradě škody! Možná, že ještě na svojí nebohé ženě vyděláš.“ Manžel se uklidnil, ale já moc ne. Obličej jsem měla totiž po sundání obvazů jako zamlada. Sice ještě trochu oteklý, ale i tak nemohl změnu nikdo přehlédnout.

Tváře vypjaté, koutky úst mi už nevisely a víčka jsem neměla tak pěkná ani coby mladá holka. Rozdílu by si všimnul snad i slepý. Jak tohle vysvětlím?

Příště to budou nové zuby

Manžel ale můj vzhled neřešil. U večeře se na mě jen zběžně podíval. „No teda, ten úraz ti prospěl, Vlastičko. Vypadáš nějaká mladší. Vážně! Nebo se mi to jen zdá?“ zeptal se a  nedočkavě se zakousnul do řízku velkého přes celý talíř.

Byl spokojený a já taky. Měla jsem svoji plastiku a on vytoužené odškodnění za můj vylhaný úraz. Splácím je kamarádce, která mě musela založit! Hned, co dluh vyrovnám, nechám si udělat pěkné zuby. Už vymýšlím, co manželovi napovídám.

Tentokrát se ho už na svolení ptát nebudu. Malá lest je přece jednodušší než složitá pravda!

Vlasta P. (55), České Budějovice