Před pětadvaceti lety jsem si nechala svou lásku utéct mezi prsty. Život nám dal ale druhou šanci. Jenže je tu mnoho okolností, kterým musíme čelit…
S tím, co teď prožívám, si nedokážu poradit. Je mi třiačtyřicet let, tudíž bych už měla mít věci srovnané a chovat se rozumně, ale místo toho prožívám citový zmatek. Ocitla jsem se totiž v situaci, ve které už jsem jednou, před více jak dvaceti lety byla.
Do mého života vstoupil muž, do kterého jsem kdysi byla velmi zamilovaná. Jenže tehdy jsem byla ještě hodně mladá a celý život jsem měla před sebou.
Měla jsem spoustu plánů a životních cílů, kterých jsem chtěla dosáhnout, a tak jsem si nechala lásku, jak se říká, utéct.
Poznali jsme se na střední
Na Michala, tak se moje první láska jmenovala, jsem ale nikdy nezapomněla. Seznámili jsme se na střední, oběma nám bylo tenkrát patnáct let. Byl okouzlující a holky na něj letěly.
Zpočátku si mě vůbec nevšímal, jako bych vůbec neexistovala. Platonicky jsem ho milovala další dva roky. Jenže jsem byla příliš stydlivá na to, abych ho oslovila nebo pozvala na zmrzlinu. Bála jsem se odmítnutí a ještě více toho, že si ze mě bude dělat legraci.
Když ale pak od jedné holky dostal košem, probudila se ve mně moje zarputilost. Umanula jsem si, že ho dostanu.
Zamilovali jsme se
A povedlo se. První rande sice bylo fiasko – koktala jsem, potily se mi ruce a v obličeji jsem byla rudá jako rak, ale Michal byl moc milý a přátelský, takže si se mnou vyšel i podruhé.
To už jsem byla celkem uvolněná a sama sebou. Normálně jsme se bavili, smáli jsme se, šlo to jako po másle. Za chvíli už jsme byli po uši zamilovaní oba. Chodili jsme spolu až do maturity. Naše láska jenom kvetla, ale pak se naše cesty musely rozdělit.
Dali jsme si sbohem
Odmalička jsem totiž měla od rodičů nalinkovanou budoucnost. Měla jsem jít v jejich šlépějích a stát se lékařkou. Mně sice profese doktorky dvakrát nelákala (raději bych šla na ekonomku), ale rodiče trvali na svém.
Na vysokou jsem šla tedy do Prahy, zatímco Michal zůstal v našem malém městečku ve východních Čechách. Než jsem odjela, slíbili jsme si, že se budeme navštěvovat o víkendech a psát si. Chvíli to i fungovalo, ale po půl roce byl konec. Naše cesty se definitivně rozešly.
Roky plynuly
Lékařskou fakultu jsem vystudovala s vyznamenáním a pak jsem odjela do zahraničí na stáže. Do Čech jsem se vrátila až ve třiceti dvou letech. To už byl Michal ženatý a měl tříročního synka. Já jsem se rok nato seznámila s Pavlem.
Byl to velice chytrý a charismatický muž, ale tolik jako Michala jsem ho nemilovala. Přesto jsme se po třech letech vzali. Jestli to bylo z mé strany z lásky, nebo proto, že jsem byla těhotná, dodnes nevím.
Založili jsme rodinu a začali vést běžný rodinný život. Opravdu šťastná jsem ale po jeho boku nikdy nebyla. Možná, kdyby nebylo naší dcerky, kterou nadevše miluji, už bychom spolu nebyli.
Třídní sraz
Vše se změnilo loni na podzim, když se konalo setkání našeho maturitního ročníku po pětadvaceti letech. Původně jsem jet nechtěla, ale zvědavost nakonec zvítězila. A také jsem doufala, že tam potkám Michala.
Od známých jsem věděla, že se rozvedl a odstěhoval z městečka pryč. Když jsem ho uviděla, srdce mi začalo bít na poplach. Byl zrovna tak hezký a usměvavý jako kdysi. A já jsem se podruhé zamilovala. Celý večer jsme strávili spolu.
Povídali jsme si, až si z nás spolužáci utahovali, že stará láska nerezaví. A měli pravdu. Od té doby se pravidelně stýkáme, voláme si i píšeme. Tak ráda bych byla už jen s ním, ale není to snadné.
Pořád je tu Pavel a hlavně naše dcerka, které nechci rozbít rodinu. Michal to chápe a netlačí na mě, ale je mi jasné, že takhle to nemůže trvat věčně…
Jana H. (43), Praha
