S manželem jsme se rozhodli, že si ten malý chlupatý uzlíček, který chtěli utratit, vezmeme. Za několik let mi naše fenka zachránila život. Přivedla pomoc včas.

Když se naše Rita narodila, byla hubeňoučkým uzlíčkem neštěstí. Původně měla být utracená jako přebytečné, nejslabší štěně německého ovčáka. Pamatuji si, že byl tehdy víkend a my vyrazili na výlet. Jezdíme s oblibou za Prahu do malé vesničky nedaleko Jílového.

Výlet spojíme s obědem v místní restauraci a k večeru se vracíme zpátky do Prahy. Ta sobota byla ale zvláštní. Už na zastávce autobusu jsem se zapovídala s paní, která mi nabídla domácí vejce. Nemohla jsem odmítnout.

Manžel rezignovaně a trochu otráveně kráčel za námi k domku s velkou zahradou. Po ní pobíhal velký statný pes. „Ale dej pokoj!“ okřikla ho panička, když na nás cenil obří tesáky.

Zatímco já se zajímala o vajíčka, manžel se přitočil k bedýnce plné roztomilých štěňat. Nebylo tomu dlouho, co nám zemřel jezevčík Dorinka.

Slitovali jsme se

Slovo dalo slovo a my se s manželem vzácně shodli. Ten nejmenší třesoucí se chudáček nám vhrnul slzy do očí.

Bezbranné štěňátko marně bojovalo o své místo na slunci, jeho sourozenci ho nekompromisně odstrkovali od jídla a matka s nejslabším potomkem neměla také slitování. „Co s ním?“ řekla ta vesnická žena věcně.

„Piplat se s ním nebudu.“ A tak to tehdy dopadlo tak, že jsme ani na náš tradiční oběd do místní restaurace nedorazili. Prvním autobusem jsme jeli domů, abychom se postarali o nového člena domácnosti.

Rita, jak jsme fenečku pojmenovali, byla nejen hubená a slabá, ale také hodně nemocná. Veterinář, kam jsme ještě ten den zamířili, nevěřil, že se dožije rána. My jsme to ale nevzdali.

Rita u nás měla opravdu fantastickou péči, lásku a hlavně nemusela o potravu s nikým bojovat. Začala sílit a po roce a půl z ní vyrostl statný a zdravý pes.

Stala se hrdinkou

Rita byla neuvěřitelně chytrá a chápavá. Když manžela přivezli domů po operaci plic, starala se o něho s nesmírnou vážností. Tu mu přinesla noviny, tu na něho přitáhla deku, když usnul.

Lehla si vedle gauče, kde manžel pospával, a nehnula se ani o krok… Jednoho dne se ale z Rity stala hrdinka, která se ocitla dokonce v novinách. Vůbec netuším, jak se to stalo. Zatočila se mi hlava a pak si už nic nepamatuju.

Zatímco já ležela v kuchyni na podlaze v bezvědomí, Rita si otevřela dveře na chodbu a běžela k sousedům. Škrábala na dveře, kňučela a nedala pokoj, dokud sousedka nevylezla a nenásledovala.ji. Lékař se tehdy vyjádřil, že pomoc přišla v poslední chvíli.

Nebýt Rity, bývala bych zemřela. Naše drahá Rita žila čtrnáct let, což je na německého ovčáka požehnaný věk. Ovšem i její čas se naplnil. Pro mě i manžela to znamenalo tragédii. Dnes je tomu rok. Určitě si nějaké zvířátko někdy pořídíme, ale pes to už nebude. Ritu totiž žádný jiný nahradit nedokáže.

Stanislava (64), Praha .