Když nám bylo deset let, zkoušely jsme s kamarádkami Lindou a Jitkou vyvolávat duchy. Z předpovědi, kterou jsem si tenkrát vyslechla mám obavy doteď.

Skoro každé dítě je fascinované světem nadpřirozena. A když se takových jedinců sejde více, je jasné, že se dříve nebo později rozhodnou, že zkusí vyvolávat duchy. My s Lindou a Jitkou jsme na tom byly úplně stejně.

Milovaly jsme děsivé a nadpřirozené příběhy, které nám každé prázdniny vyprávěl Lindin strýček Pavel, a když jsme v deseti letech jely poprvé na letní tábor, domluvily jsme se, že jednou v noci zkusíme vyvolat duchy.

Uspořádaly jsme duchařskou seanci

V chatce jsme byly jen my tři, takže nás nikdo další nerušil. Když bylo už dávno po večerce, a i vedoucí šli spát, vyklouzly jsme z pod peřin. Vzaly jsme si veliký kus papíru, na který jsme nakreslily do kruhu abecedu a posadily se do kroužku.

Doprostřed papíru jsme postavily skleničku dnem vzhůru a na papír vlevo ještě napsaly „ano“, a vpravo „ne“, tak, jako jsme to viděly ve filmech.

Pak jsem zavřely oči, ruce položily na skleničku a začaly polohlasem všechny tři současně odříkávat známou formulku: „Duchu, duchu voláme tě.

Jestli jsi mezi námi, dej nám znamení.“ Opakovaly jsme to asi třikrát, než se sklenička dala do pohybu a posunula se doleva na „ano“.

Ptaly jsme se na život i na smrt

Vzrušením jsme skoro nedýchaly. S kamarádkami jsme se začaly ptát na různé věci, jako třeba kdy budeme mít prvního kluka, jestli se vdáme, kolik budeme mít dětí a také kdy umřeme.

Sklenička jezdila po písmenkách a kolonkách „ano“ a „ne“. Odpovědi se nám jen hrnuly. Linda se dozvěděla, že se vdá hned po střední škole, Jitka zase, že bude mít dvojčata a mně bylo mimo jiné předpovězeno, že si vezmu cizince a že ve čtyřiceti letech zemřu.

Můj strach je stále větší

Pár let jsme si na tuto duchařskou seanci ani nevzpomněly. Pak se ale začaly dít věci, které nám ji připomněly. Linda se skutečně v devatenácti letech stala vdanou paní a Jitce se ve třiceti letech narodily dvě holčičky – dvojčátka.

To ale není všechno. Já jsem po studiích odjela na několik let do Ameriky, kde jsem si v náhlém pomatení smyslů vzala v Las Vegas Američana.

Sice jsme se po dvou měsících rozvedli, ale stejně… Teď je mi sedmatřicet a každý rok si říkám, že do té čtyřicítky zbývá už málo.

A s každým rokem mé obavy, z toho co možná přijde, narůstají.

Vendula P. (37), Praha