Existuje legenda, že muži jsou jednoduchá stvoření. Stačí jim jídlo, spánek a dálkový ovladač. Realita je ale o něco zábavnější. Muži mají bohatý vnitřní svět, jen si ho často nechávají pro sebe. Proč?

Muži některé věci prostě neříkají nahlas. To ale neznamená, že si leccos nemyslí, necítí nebo nevnímají.

Jen jejich vnitřní komentář občas zůstává skrytý, a o to zábavnější je ho objevovat. A ruku na srdce – kdyby říkali úplně všechno, možná by to ani nebyla taková legrace.

Nevím, co máš na sobě jinak

Ten moment, kdy přijdete s novým účesem, barvou rtěnky nebo máte na sobě nové šaty, které jste vybírala dvě hodiny. On se podívá, usměje se a řekne: „Sluší ti to.“

Co neřekne: „Máš jiný účes? Barvu? Něco je na tobě jiného, ale pomóc! Já nevím co. Hlavně nic nezkazit!“ Muži nejsou slepí. Jen vědí, že špatná odpověď může znamenat tichou domácnost na tři dny.

Samozřejmě že tě vnímám

Když emotivně vyprávíte příběh o kolegyni, která řekla něco o jiné kolegyni, která chodí s tím mužem, co jste ho přece u tety Anči potkala loni…, muž přikyvuje. Aktivně. Soustředěně.

Uvnitř jeho hlavy ale běží naprosto zoufalé titulky: „Cože? Kdo je kdo? A proč je tohle důležité?“ Ale nebojte, zachytil klíčové slovo: „problém“. To je přece to hlavní, ne?

Nepotřebuju se ptát na cestu

Navigace? Mapy? Dotaz na kolemjdoucího? To jsou vaše nesmyslné a zbytečné návrhy. Muž má přece instinkt.

Ten ho sice občas zavede o 20 minut dál, než bylo třeba, ale mužské ego mu velí, že se raději ztratí, než aby přiznal nahlas, že neví, kde je. Co neřekne: „Možná bychom měli zastavit a někoho se zeptat.“ Co si myslí: „Už za chvíli to určitě poznám.“

Ten seriál sleduju kvůli tobě

Začalo to nevinně. Nejdřív s vámi viděl jeden díl. Pak druhý. A najednou se z něj stal odborník na dějové zvraty, postavy a teorii, co se stalo, stane, kdo koho zradí a proč.

Co říká: „Klidně se na to dívej, já si budu dělat něco jiného.“ Co dělá: sedí, kouká a o týden později se ptá: „Počkej, tohle jsem neviděl, pustíme ještě jeden díl?“

Všiml jsem si, že jsi naštvaná

Muž pozná změnu atmosféry v místnosti rychleji než počasí. Jen ten důvod… ten bývá záhada. Vidí váš naštvaný obličej a nechápe, co se děje, co vás rozhodilo, neboť si není ničeho vědom.

Co neřekne: „Prosímtě, dej mi na sebe návod.“ Co si myslí: „Bylo to něco, co jsem řekl? Nebo neřekl? Nebo měl říct jinak?“

V té kabelce máš pěkný binec

Poklady v naší kabelce jsou pro muže fascinující objekt a neprobádaný vesmír. Zvenku elegantní doplněk, uvnitř paralelní svět.

Klíče, rtěnka, účtenky, propisky, žvýkačky a spousta neidentifikovatelných věcí. Co neřekne: „Jak tam můžeš vůbec něco najít?“ Co si myslí: „Tohle by vydalo na hotovou expedici.“

Nic se neděje? Tak to se děje vše!

Ona věta je pro muže něco jako poplach. Problém je, že „nic“ může znamenat úplně všechno – od drobnosti, která vyšumí za minutu, až po tiché „pamatuju si to navždy“.

V jeho hlavě se rozsvítí kontrolka a spustí se nouzový režim, kdy provede analýzu posledních 48 hodin, přehrává si každou větu, pohled, každé „hmm“. Byl to ten vtip?

Zapomenuté výročí? Nebo divný tón u „jasně“? A tak volí strategii přežití: být milý, opatrný, nabídnout čokoládu… a hlavně nepřilévat olej do ohně původní otázkou: „Děje se něco?“

Líbí se mi, když se směješ

A tady přichází moment, který možná neříká nahlas často, ale myslí ho vážně. Mezi všemi drobnými zmatky a tichými myšlenkami je jedna věc jistá: když jste spokojená vy, svět je v pořádku i pro něj.