Nejprve on odložil svatbu, pak jsem se s ním rozešla. Dnes jsme spolu.

Když mi Adam, můj snoubenec, tenkrát řekl, že chce naši svatbu odložit, nechápala jsem, proč to říká. Celým tělem mi projelo mrazivé zachvění. Měla jsem ho ráda a brala náš nadcházející sňatek jako samozřejmost – ostatně o ruku mě požádal on.

Adam mi vysvětlil, že si chce ještě užít svobodu. Zeptala jsem se, jak si to představuje v praxi. Prozradil mi, že má možnost jet na pár měsíců pracovně do Anglie a nechce tam odjíždět jako ženatý muž.

Bylo mi líto, že mi o tom Adam neřekl dřív, ale rozhodla jsem se, že mu vyjdu vstříc. Vysvětlil mi, že o tom nechtěl mluvit, dokud to nebude jisté a dokud si neuvěodmil, že je to poslední příležitost, jak něco takového udělat. Po svatbě by mě prý totiž už neopustil.

Na svobodu si zvykl až moc

A tak jsem jednoho dne, přesně týden před datem, které jsme si předběžně zvolili pro svatební den, doprovodila svoji lásku na letiště a Adamovi zamávala. Čekalo nás pět měsíců odloučení.

Dohodli jsme se, že během nich se – pokud mi to moje finanční možnosti dovolí – za Adamem do Londýna přiletím podívat. Dostala jsem se k tomu až čtvrt roku po jeho odjezdu.

V prvních dnech a týdnech se mi strašně moc stýskalo, pak jsem začala odpočítávat, kolik zbývá do jejího návratu a kreslit si růžově naši budoucnost.

Co se týkalo věrnosti, já sama jsem s ní neměla problém a Adamovi jsem věřila, že se mi tam nespustí s žádnou Angličankou.

Věřila jsem tomu, že odloučení mělo na Adama tytéž účinky jako na mě a ještě při setkání v Londýně naplánujeme nové konkrétní datum svatby. Opak byl pravdou.

Přivítali jsme se sice bouřlivě a vášnivě, ale potom mi Adam řekla, že si asi na tu svobodu zvykl až moc. Začala jsem pociťovat neklid a zeptala se na rovinu, jestli si mě tedy vzít nechce. Adam neodpověděl hned.

Pak řekl, že chce, ale nebudeme prý spěchat. Zlobila jsem se, ale dál jsem se chovala, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Při odletu zpátky do Prahy jsem se však rozhodla, že se s Adamem rozejdu.

Uznal, že na rozchod mám právo

Adam to musel intuitivně vycítit, protože se mě ve zbývající době, kdy jsme komunikovali na dálku, často ptal, jestli s ním ještě počítám. Moje odpověď byla vždycky vyhýbavá.

Krátce před jeho návratem jsem  to Adamovi sdělila definitivně – protože jsem mu už nechtěla jít ani naproti na letiště. Odepsal, že něco takového čekal, chápe mě a mám na to prý plné právo. Ani stopa po nějaké lítosti či uraženosti.

V den, kdy měl přiletět, jsem se musela držet na uzdě, abych ho nešla přivítat. Pak už to bylo všechno jednodušší, alespoň pro mě. Zavolal mi, že si přijede pro své věci a že bude možná lépe, když u toho nebudu – klíč mi pak hodí do schránky. A tak se i stalo.

Hned nám bylo jasné, co bude

Neviděli jsme se potom asi čtvrt roku, jen jsme si občas vyměnili textovou zprávu, jako dva staří přátelé, které zajímá, co se s tím druhým děje. Často jsem propadala pochybnostem, zda moje „ne“ bylo opodstatněné.

Jiný vztah jsem si nehledala a Adam, jak mě nezapomněl informovat, také ne. Po tom čtvrt roce jsem opatrně navrhla schůzku. Přijal. Ve chvíli, kdy jsme se znovu po dalším odloučení spatřili, bylo nám oběma jasné, že chceme v našem vztahu pokračovat.

Bylo to vlastně jedna jedna – a Adam to vzal tak, že stejně jako on potřeboval předtím přestávku, měla jsem na ni nárok i já, i když jsem ji pojala poněkud dramatičtěji. Dnes jsme už pětadvacet let manželé a ani jeden z nás toho rozhodnutí nelituje.

Monika Z. (57), Olomouc