Šampóny, voňavky, mýdla a kartáče se už nevešly do koupelny. Patřily mému úzkostlivě čistotnému příteli, pro něhož bylo mytí a zkrášlování důležitější než chodit do práce.

Přítele jsem si našla u kadeřníka. Chodil zásadně k dámskému, přestože hned přes ulici byl pánský salón. Ostatní ženské ho podezíraly, že je gay, ale nebyl. Měl jen chorobný strach z nečisty a infekce. Pánské holičství se mu zdálo špinavé.

„Paní Olinko, by tak hezky voníte a jste taková čisťounká!“ řekl mi jednou obdivně, když jsem seděla pod sušákem. Málem jsem ho neslyšela, kvůli tomu hučení.

Byl stále jen v koupelně

Slovo dalo slovo a našli jsme v sobě zalíbení. Imponovalo mi, že na sebe dbá. Jemu se zase líbil pořádek v mém bytě a také mu chutnalo všechno, co jsem uvařila. Neuplynul ani půl rok a nastěhoval se ke mně.

„Mohu si dát do koupelny svoje věci?“ zeptal se a já se divila, proč se vůbec na něco takového ptá. Byla to samozřejmost! Jenže, netušila jsem, že on těch svých věcí má asi tak metrák. Neuvěřitelné množství všeho, co existuje.

Krémy, šampóny, parfémy, pěny do koupele a mnoho, mnoho dalšího. Málem jsem dostala infarkt, když jsem se po kdysi útulné koupelně rozhlédla. „A tohle všechno potřebuješ?“ zeptala jsem se naivně a brzy jsem se měla přesvědčit na vlastní oči.

On se totiž sprchoval asi tak pětkrát denně a mezi tím se krášlil. Do práce nechodil, prý je to všude špinavé! Byla jsem zamilovaná a tak mi jeho libůstky přišly z počátku roztomilé.

Venkov ho měl vyléčit

Po několika měsících se mi ale začaly zajídat. Uvědomila jsem si, že svého „šampóna“, jak jsem mu v duchu říkala, vlastně vydržuji. Rozcházet jsem se nechtěla. Po letech samoty mi bylo dobře s někým tak příjemným a voňavým, jako byl on.

Všechno ale mělo své meze! Začala jsem mu tajně ty jeho lahvičky vyhazovat. Zprvu si ničeho nevšimnul, ale potom ztropil scénu. Prý bez nich nemůže žít! Rozhodla jsme se tedy pro radikální léčbu. Zaplatila jsem nám víkend na statku.

Domluvila jsem se s majitelem krav a ovcí, že nás ubytuje přímo u stáje. Těžká dřina, kydání hnoje a mytí jen u pumpy se studenou vodou, se mi zdálo být tím pravým pro toho mého čistotného mužíčka.

Těšila jsem se, že zapomene na všechny voňavky a práce na vzduchu ho změní k lepšímu.

Jenže, už pouhý příjezd na statek ho vyděsil k smrti.

Šampóna jsem vyměnila za zemědělce

„To mám jako tady chodit mezi slepičincem a hromádkami hovínek?“ ptal se nevěřícně a odmítnul vystoupit z auta. Vůbec si nevšimnul, jak je na statku krásně! Všechna ta zvířata, příroda i okolí.

V dálce se třpytila hladina rybníka a obloha byla šmolkově modrá. Ve městě jsme ji měli vždy jen šedou prachem a smogem. Nakonec jsme se pohádali a on se jel ubytovat do nedalekého hotýlku. Já zůstala. Zamilovala jsme se do krásných jaloviček a veselých oveček.

O dva dny později jsem si uvědomila, že jsem se asi zamilovala i do pana statkáře. Byl to sympatický chlap v mém věku. Na tváři strniště, ruce od hlíny a holínky bůh ví od čeho… Pravý opak toho mého. Přemluvil mě, abych zůstala déle.

Prý se bez mojí pomoci neobejde! Samozřejmě jsem mu nevěřila, ale bylo to příjemné. Nahlásila jsem si v práci dovolenou, ale nestačila mi. Už jsem se nechtěla vracet. Zůstala jsem napořád a svému „šamponovi“ pronajala svůj byt.

Všichni jsem spokojení. Já u hnoje a on u svých voňavých lahviček!

Olga T. (61), Kutnohorsko