Ztratíme-li nějakou blízkou bytost, nezoufejme. Nemusí to být napořád.

Stalo se mi to už před lety, ale zásadně to ovlivnilo můj další život. Po rozvodu ve čtyřiceti letech jsem si našla nového přítele. Na rozdíl od manžela jsem si se Štěpánem moc dobře rozuměla.

Nikdy jsme se nehádali. Kdykoliv jsem měla nějaký problém, věděla jsem, že Štěpán bude stát při mně. Měl o něco více životních zkušeností, byl o sedm let starší a hodně toho prožil.

Jeho klidná povaha mi pomáhala překonávat nejrůznější životní situace, třeba tu, když nečekaně skončila firma, kde jsem pracovala. Mohla jsem se mu skutečně svěřit s čímkoliv a mít jistotu, že mě nepodrazí.

Chtěli jsme se vzít

Oba jsme si ponechali dosavadní bydlení a nežili jsme spolu, pouze jsme se pravidelně setkávali. Jezdili jsme spolu na výlety, chodili do restaurací a kaváren nebo na procházky. Bylo nám spolu opravdu dobře.

Můj jediný syn už studoval v Praze na vysoké škole, takže jsem měla všechen volný čas jen pro sebe a pro Štěpána. Měli jsme v plánu, že se jednou přece jen sestěhujeme. Po půl roce padla i první slova o případné svatbě. Pak ale všechny sny a naděje zničila tragická nehoda.

Štěpán jezdil rád na motorce, drželo ho to už od mládí. Na jedné křižovatce mu ale nedal přednost kamión. Můj přítel neměl vůbec žádnou šanci přežít, byl na místě mrtvý. Řidiče sice potom odsoudili za neúmyslné zabití, ale život Štěpánovi to už vrátit nemohlo.

Jeho smrt mě naprosto citově zdeptala. Padla jsem úplně na dno. Nebyla jsem schopná vůbec chodit mezi lidi. Nešla jsem ani Štěpánovi na pohřeb, neměla jsem na to prostě sílu. Připadala jsem si, jako by jeho smrtí skončil také můj život. Věděla jsem, že už si napořád ponesu v srdci jizvu, která se nikdy nezahojí.

Byla jsem jako bez duše

Zdálo se mi, že už to opravdu nejsem já jako předtím. Všichni moji známí, včetně syna nebo bývalého manžela, se ke mně chovali opatrně a vnímali, jak jsem najednou křehká. Dřív jsem bývala plná optimismu a často se usmívala. Nyní jsem usínala i probouzela se s uslzenýma očima.

Do práce jsem dál chodila a byla schopná běžných provozních věcí, ale všechno tak nějak bez radosti a chladně. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu schopná vrátit se do normálního života.

Říká se sice, že čas je nejlepším lékem na všechno, ale u mě se nic nezlepšilo ani po půl roce, ani po roce.

Poprvé se to stalo po roce

Na den výročí Štěpánovy tragické smrti jsem šla k jeho hrobu. Přinesla jsem tam jen malou kytičku a ozdobnou svíčku v barvě, kterou měl můj přítel rád. Hodně dlouho jsem u hrobu stála a vzpomínala na to, co jsme spolu prožili.

V duchu jsem opět viděla každé jeho gesto a slyšela každé jeho slovo. V noci jsem pak nemohla usnout. Najednou jsem spatřila za oknem nějakou bílou záři. Pak se to světlo začalo přesouvat do mé ložnice. Nejprve jsem se trochu vyděsila.

Vzápětí jsem ale spatřila, že světlo má podobu lidské bytosti – a ten krásný přízrak měl Štěpánovu tvář! Pak na mě dokonce promluvil, trochu zastřeným hlasem. Po prvním úleku se mě zmocnil pocit neskutečného štěstí.

Zpočátku jsem ani nevnímala, co mi duch mého mrtvého přítele říká. Ta slova byla ale důležitá. Štěpán mě uklidňoval a radil mi, abych se přestala trápit a dál žila i za něho.

Dal mi slib, že až já jednou zemřu po naplněném životě, znovu se na onom světě setkáme.

Celé to trvalo jen pár minut, pak světlo začalo pohasínat a přízrak zmizel. Navštěvoval mě ale pak pravidelně vždy v den výročí svého úmrtí. Změnilo to můj postoj ke světu.

Znovu jsem dokázala mít z věcí radost, protože jsem podle Štěpánovy rady prožívala všechno za nás za oba. A skutečně věřím, že až jednou skončí i moje dny na Zemi, bude mě tam můj přítel čekat.

Dana B, (56), Cheb