Těžce našetřené celoživotní úspory se rozplývaly před očima. Manžel se netajil s tím, že chodí utrácet do nevěstince. To si snad dělá legraci!
Šetřit, šetřit a zase jen šetřit. Tato slova jsem slýchala snad každý den, celý život. Zprvu rodiče, kteří neměli peněz nezbyt. Nikdy jsem nechápala, proč nás muselo být sedm sourozenců, když nás tak tak uživili.
Někdy mi připadalo, že z nás dětí ani nemají radost. Přesto se rodily další a další sourozenci. Z domova jsem odešla krátce po svých osmnáctých narozeninách. Ani jsem nedokončila učiliště a šla vydělávat do továrny.
Myslela jsem, že mi bude lépe samotné. Asi by i bylo, kdybych se neseznámila s mým budoucím manželem.
Občas mi dal facku
Byla to láska na první pohled a hned po dvou měsících našeho chození jsem zjistila, že čekám dítě. Moc radosti jsem neměla, ale manžel ano. „Vezmeme se a budeme rodina! Možná dostaneme od podniku i byt!“ radoval se a měl pravdu.
Byt jsme dostali a dokonce i půjčku na nábytek. Jenže, mateřská a malý plat mladého kluka nám vystačil jen na to nejzákladnější. „Musíš se snažit! Musíš šetřit!“ říkával mi snad každý den. Nejprve v dobrém a potom už i ve zlém.
Občas padla i nějaká ta facka, ale tehdy se tomu neříkalo domácí násilí. Jen malá manželská rozepře. Roky ubíhaly a nám se narodily další dvě děti. Dvojčata. Neplánovaná. Nebudu tvrdit, že se mě nezmocnila bezmocnost.
Dokázala jsem si spočítat, jaká finanční zátěž nás čeká. Žádné dědění od staršího sourozence. Všechno budu muset pořizovat dvakrát!
Pořád jen opakoval, že musíme šetřit
Ani starší dcera nebyla příchodem dvou ukřičených chlapečků nadšená. Ale nakonec jsme z nich měli radost všichni. Byli hodní a spinkali celou noc! Z naší dcery vyrostla velká slečna a z kluků mladí muži.
Zůstali jsme s manželem doma sami. Těšila jsem se, že si konečně něco koupím do bytu a také na sebe, ale on jen stále opakoval, že musím šetřit. „Ty už ani nevíš, co mluvíš! Proč bych musela šetřit, když už neživíme děti a jsme sami?
Mohli bychom si začít taky trochu užívat!“ vyštěkla jsem naštvaně na manžela a ten zůstal s pusou otevřenou.
Nebyl zvyklý, že bych mu v něčem odmlouvala. Já ale toho všeho měla dost! Druhý den se mnou nemluvil a dokonce přišel z práce až skoro v půlnoci. Kde byl, mi neřekl. Druhý den se všechno opakovalo a třetí také.
Utrácel v nevěstinci
„Kde couráš? Ani nevím, zda ti mám chystat večeři nebo ne!“ zaútočila jsem na něho. On se mi ale vysmál. „Chodím si užívat! Vždyť jsi mi to řekla ty, abychom mysleli na sebe!
Vedle v ulici otevřeli nevěstinec, tak jsem chtěl vyzkoušet, jaké to je!“ oznámil mi vítězoslavně, ale já mu nevěřila.
Takovou nehoráznost by mi snad neudělal! V noci sem mu prohledala kapsy a peněženku. Našla jsem tři účty na dost vysokou částku. Byly z toho nevěstince. Ani bych nevěřila, že v takovém podniku vydávají stvrzenky, ale bylo to tak.
Dokonce na razítku měli takový malý nemravný obrázek, aby nikdo nezůstal na pochybách, odkud účet je. Bylo mi vzteky úplně zle. Netrápilo mě, že si můj manžel po všech těch letech kupoval cizí ženské. Naštvaly mě ty utracené peníze.
Tolik let jsem škudlila a teď jsou úspory pryč! Ani děti nic nedostanou, natož já…
K penězům jsem se dostala podvodem
Vkladní knížka v šuplíku nebyla a na účtu také nic. Přemýšlela jsem, co dělat. Napadlo mě, že naším jediným vlastnictvím je náš byt. Tak jsem hned druhý den šla a zastavila ho.
Šlo to snadno, ani se mě moc nevyptávali. Že je manžel mým spoluvlastníkem, je k mému údivu vůbec nezajímalo. Hned jsem si pronajala takový malý jednopokojový byteček a doma sbalila věci. Staré krámy jsem nechala v našem zastaveném bytě.
Manžel večer opět nebyl doma, tak jsem mu napsala vzkaz: „Jestli se nechceš stát bezdomovcem, budeš si muset náš byt vyplatit. Já ho totiž zastavila! Za utržené peníze si budu teď užívat já. Odlétám k moři!“ Na dovolené jsem prožila nejkrásnějších čtrnáct dní v životě.
A manžel? Musel si najít v důchodu ještě brigádu, aby nepřišel o střechu nad hlavou!
Pavlína D. (55), Karlovarsko
