Považovala jsem za samozřejmé, že se jednou vdám a budu mít rodinu. Toužila jsem po dětech a hodném manželovi. Věřila jsem, že mi to vyjde.

Právě jsem si na poště vyzvedla doporučený dopis. Ještě jsem ho neotevřela, ale už dopředu tuším, co v něm bude. Už dvakrát zamítli moji žádost o adopci. Jsem pro ně nevyhovující. Rozvedená, s malým příjmem.

Na jedné straně to chápu, ale co mám tedy dělat. Moje touha po dítěti se rok od roku zvyšuje téměř geometrickou řadou. Už mám pocit, že se z toho zblázním. Možná právě proto mě jako adoptivní matku odmítají.

Příliš tlačím na pilu a bohužel, moc pozdě.

Chtěla jsem rodinu

Rudolf byl pozorný a hodný chlap. Alespoň jsem si to myslela. Byla jsem do něj šíleně zamilovaná, neviděla jsem napravo, nalevo. Byla jsem šťastná, že si mě chce vzít.

Ovšem je pravda, že před svatbou jsme nikdy o svých představách, jak má fungovat manželství nemluvili.

Považovala jsem to za zbytečné. Bohužel to byla moje osudová chyba, která se mi vymstila na celý život. Zpočátku šlo všechno hladce a život se zdál celý zalitý růžovými barvami. O dítěti jsem proto začala uvažovat až dva roky po svatbě.

Šokující přiznání

Předtím jsem poctivě brala antikoncepci a s manželem jsme se o založení rodiny nikdy nebavili. Když jsem se ho zeptala, jestli si i on myslí, že už je správný čas na miminko, sdělil mi něco, co jsem vůbec nečekala.

Docela klidně mi sdělil, že je neplodný. Zůstala jsem na něj zírat s pusou dokořán. Nic takového jsem opravdu nečekala a ani ve snu by mě nenapadlo, že takovou situaci jednou budu muset řešit.

Byla sice pravda, že za těch pět let naší známosti jsme se nikdy o dětech nebavili, v posteli nám to vyhovovalo tak, jak to bylo, a mě nenapadlo se na to zeptat.

Brala jsem to jako samozřejmost, že až jednoho dne budeme chtít děti, prostě to půjde.

Trval na svém

Rudolf mi vysvětlil, že měl v dětství vážný úraz a později mu lékaři zjistili, že děti mít nemůže, že je neplodný. Nemohla jsem pochopit, proč mi něco takového neřekl už dávno. Prý jsem se na to neptala a on sám se bál aby mě neztratil.

Prý mě strašně moc miluje. I já ho tehdy bezmezně milovala a představa, že bych snad žila bez něj nebo dokonce s někým jiným, pro mě byla nepředstavitelná. Navíc mi ještě bylo Rudolfa líto.

Byl takový zkroušený, zdálo se mi, že se za svůj handicap stydí, vyvolává to v něm negativní emoce.

Potřeboval mou podporu a pochopení, které jsem mu dopřála.

Musela jsem s tím žít

Roky plynuly jako voda a já jsem se s touto nemilou skutečností musela naučit žít. Co jiného mi zbývalo? Po miminku jsem ale toužila stále více a více. Všechny moje kamarádky už děti měly a já cítila, jak moc mi role matky chybí.

Manžel ale své prohlášení bral jako hotovou věc. Kromě několika mých pokusů o obnovení tohoto tématu o dětech zarytě mlčel.

Jít k doktorovi odmítal

Má touha po dítěti už byla nesnesitelná. Nedokázala jsem dál žít s tím, že žádné děti mít nebudu. Říkala jsem si, že s Rudolfem zajdeme k lékaři a poradíme se, co dál. Když nebude jiná cesta, mohli bychom zkusit adopci.

Když jsem s tím ale za manželem přišla, vyletěl jak čertík z krabičky. Strašně jsme se tehdy pohádali. Vyčetl mi, že je to ode mě nelidské a sobecké. On, že tím trpí, že za to, co se mu stalo nemůže a já ho chci jen zbytečně ztrapňovat a ponižovat.

Několik dní se mnou nemluvil a já litovala, že jsem to po něm chtěla. Přesto jsem si ale stála za svým a to vyšetření po něm chtěla. Třeba existovala naděje…

Konečně se přiznal

Pak přišel zlom. Po několika týdnech hádek a tiché domácnosti manžel odhalil pravdu. Celé roky mi totiž lhal. Děti mít nikdy nechtěl. Než aby to se mnou musel stále dokola řešit, přišlo mu lepší mi tvrdit, že je mít nemůže.

Prý doufal, že to přijmu a nechám to být. Touto zprávou mě úplně zdrtil. Nechápala jsem vůbec, jak mohl se mnou tolik let žít a vodit mě za nos. Přitom mi tvrdil, jak moc mě miluje. Byla jsem naprosto zoufalá.

Ten strašlivý podraz, ta zrada mě úplně zničila. Vždyť jsem toho člověka tolik let naprosto oddaně milovala. Myslela jsem, že něco takového nemůžu přežít.

Odešla jsem

Pár týdnů nato jsem v sobě našla sílu a od manžela odešla. Nemohla jsem žít po boku člověka, který mi tolik let sprostě lhal. Už jsem mu nevěřila, když prosil ať zůstanu, že si dítě pořídíme. Věděla jsem, že by si zase něco vymyslel.

Bylo mi už čtyřicet a nechtěla jsem dál ztrácet čas. Rozvod proběhl bez problémů a já byla konečně volná.

Známosti k ničemu

Doufala jsem, že se ještě s někým seznámím a rodinu si pořídíme. Bohužel jsem neměla štěstí. I když jsem pár známostí měla, žádná se nepřehoupla do vážného vztahu. Pak už jsem chtěla jen to dítě a tak všem milencům tvrdila, že beru antikoncepci.

Bohužel ani v tom jsem neměla štěstí a neotěhotněla jsem. Až jednou se na mě štěstí usmálo. Bylo mi už 44 a těhotenství zprvu probíhalo velice nadějně. Byla jsem štěstím bez sebe.

Věděla jsem, že ze mne bude samoživitelka, že příteli, se kterým jsme se už mezitím rozešli, nikdy o jeho dítěti nic neřeknu.

Přesto jsem se moc těšila. Konečně jsem maminka!

Konec nadějím

Bohužel se ze mě matka nestala. Potratila jsem ve čtvrtém měsíci a skončila v nemocnici. Když jsem se vyhrabala z toho nejhoršího, řekla jsem si, že se svého snu ještě tak snadno nevzdám. Zkusila jsem proto zažádat o adopci.

Doufala jsem, že dokážu přesvědčit všechny kolem o tom, že budu skvělá matka. Bohužel ani to nevyšlo. Vím, že si za vše můžu sama. Byla jsem naivní a důvěřivá a teď mi nezbývá nic jiného, než se smířit s osudem.

Petra V. (50), jižní Čechy