Pro své děti jsme udělali s manželem maximum. Říkali jsme si, že nám tu péči jednou vrátí. Nikdy by nás nenapadlo, že jedno z dětí bude na naši pomoc odkázané navždy.

S mým budoucím zetěm jsme se nikdy neměli moc v lásce. Zvlášť, když mě časem s dcerou postavili před hotovou věc. Budou se brát. U nich doma. Na Sicílii. A taky tam rovnou zůstanou bydlet. „Mami, neboj, vždyť už jsem velká holka.

A existují přece mobily a skype. Jsem s ním moc šťastná,“ opakovala mi pořád dokola. A pak jsme je jednoho dne dovezli na letiště. Pusa na rozloučenou, zamávání na dálku. První sms přišla hned po přistání. První zavolání po čtrnácti dnech.

První video poslali ze svatby. Malého vnoučka Pedra mi ukázali na skypu. Ze začátku jsme si volali každých čtrnáct dnů. Později se intervaly prodlužovaly.

Proto, když mi po pěti letech odloučení, manžel připomněl, že Markéta se už čtvrt roku neozvala, nepřišlo mi to zvláštní. Nic zlého jsem netušila ani v momentě, kdy jsem vytáčela její číslo.

Hlas na druhé straně sice mluvil italsky, ale přesto mi bylo jasné, že říká, že je má dcera nedostupná. Nechala jsem jí vzkaz na mobilu a pustila vše z hlavy. Však ona se ozve.. Asi za čtrnáct dnů se u našich dveří objevila Markéty dlouholetá kamarádka Simona.

Také ona se před časem provdala do Itálie. Výraz v její tváři nevěstil nic dobrého. Když jsem se zeptala, řekla, že je poslem špatných zpráv. „Markéta měla nehodu. Před čtvrt rokem se vydala s rodinkou na výlet. Na strmém srázu podklouzla.

Trvalo dlouho, než ji našli. Ležela nehybná v zarostlé rokli. V bezvědomí. Nic dalšího už Simona nevěděla.

Spěchali jsme za ní

Během chvíle jsem obstarala dvě letenky a šla balit. Pokoušela jsem se zavolat zeťovi, ale nebral ani svůj, ani dcery telefon. Na letišti na nás po přistání pochopitelně nikdo nečekal. Naštěstí nám Markétina kamarádka sehnala adresu.

Taxíkem jsme tam byli za hodinu. Když jsem vylézala z auta, byla jsem ochromená hrůzou. První setkání s příbuznou italskou rodinou jsem si představovala jinak. Mario se netvářil zrovna nadšeně, když nám otevřel dveře.

Bylo na něm vidět, že takovou návštěvu zrovna nečekal. Italsky jsem sice moc neuměla, ale pár frází jsem dohromady dala. „Je Markéta živá?“ Když váhavě kývl. Snažil se mluvit pomalu, abych mu rozuměla. Markéta se prý z hlubokého bezvědomí neprobudila.

A musím pochopit, že tady se o ní nikdo neměl čas starat. A tak ji museli převézt do nemocnice, aby měla odbornou péči. Mario mi napsal, kde dceru najdeme. Taxíkáři jsem lísteček odevzdala se slovy: „Jedeme do nemocnice.“ Přečetl si ho, a pak řekl.

„Tohle ale není nemocnice. “ V prvním momentě jsem tu poznámku ani nepostřehla. Teprve, když jsme vstoupili do budovy, mi došlo, že takhle to v nemocnici rozhodně nevypadá. Tady, že se mají uzdravovat lidi?

Když nám sestra otevřela dveře do pokoje, kde ležela naše dcera, došlo mi, že sem dávají Italové své příbuzné umřít. A Mario sem odložil svou ženu. Bála jsem se zeptat, jestli sem za ní vůbec někdy zašel.

Vypadalo to tu jako v hororu, ve kterém má jediná dcera měla hrát poslední roli. Z holky, která byla vždycky krev a mlíko, zůstala stařena vyhublá na kost. Důvod byl tak jednoduchý a strašný zároveň. V takových ústavech se za kvalitní péči platí.

A pro zeťovu rodinu přestala Markéta existovat ve chvíli, kdy se zřítila do rokle. Na účet léčebny prý neposlali jediné euro. Pohladila jsem dceru po propadlé tváři a políbila na čelo. Takhle tě tu přece nenecháme!

Probudila se a bojuje

Úřady naštěstí fungují i na Sicílii a my jsme navíc měli v rodině právníka. Druhý den jsme přijeli za Mariem se všemi potřebnými lejstry, která Markétin manžel měl podepsat. Pár autogramů a pro dceru přijede sanitka a odveze ji z pekla pryč.

Udělal to hned a bylo vidět, jak moc je rád, že se nepohodlné ženy zbaví. Za další dva dny jsme už letěli domů zařídit další potřebné věci. V ústavu, kam dceru převezli, pro nás neměli sice příliš pozitivní zprávy, ale šance byla.

Za pár týdnů dcera přibrala, její pokožka nevypadala tak šedě, jako když jsme ji viděli poprvé. Lékaři říkali, že záleží jen na ní, jestli otevře své krásné oči. A pochopitelně i na nás. Usedali jsme u její postele s manželem den, co den.

Občas se nám zdálo, že pohnula očima. Že se pousmála tátovým vtípkům. Byla jsem šťastná, když mi jednoho dne jemně stiskla ruku. Až se to konečně stalo. Byl to nejšťastnější den mého života. Naše dítě otevřelo oči.

Dnes ji máme Markétku doma, na nohy se sice už nikdy nepostaví, ale je živá a její život ani zdaleka není bez zábavy a dokonce pracovního naplnění.

Miroslava (57), Kladensko     .