Když se moje kamarádka vdávala, byla jsem jí na svatbě za svědka. Bylo pro mě těžké si připustit, jak moc je mi ženich sympatický.

Celý život jsem hledala lásku, ale marně. Vdala jsem se za agresivního opilce, který neměl se svými blízkými ani za nehet soucitu.

Když se vracel k ránu z hospody, míval špatnou náladu, řval, hulákal, proklínal všechny a všechno kolem sebe, hlavně mě. Po nocích jsem často brečela do polštáře a snila o opravdové lásce.

Jsem paradoxně ráda, že jsme neměli děti, bála bych se, že by jim ubližoval, protože byl absolutně bezcitný a bezohledný, a jeho problémovou povahu každodenní konzumace alkoholu ještě zhoršovala.

Bylo těžké žít s takovým člověkem a zachovat si při tom soudnost a zdravý rozum. Bála jsem se rozvést, vyhrožoval, že bych toho litovala, že by se mi škaredě pomstil. Bral mi peníze, párkrát mě jen tak pro pobavení zamkl doma.

Nejlepší kámoška

Mezitím se mi vdala nejlepší kamarádka, u které jsem vždy hledala pochopení a útěchu, která pro mě pokaždé měla hezká slova, jichž se mi doma nedostávalo.

Milionkrát mě vytáhla ze dna, dodávala mi odvahu k rozvodu, tvrdila, že jsem šikovná, že to všechno zvládnu a bude zase líp. Byla jsem jí na svatbě za svědka a rozhodně jsem si nemohla nevšimnout, jaký je ten její ženich sympatický a milý.

Byl to v podstatě opak mého manžela. Znala jsem ho už z dřívějška, z dob, kdy spolu chodili, a bylo pro mě těžké si připustit, jak mocný dojem na mě udělal. Myslím, že s takovým chlapem by byl život jako bezstarostná písnička.

Připadalo mi nespravedlivé, že jsem na životní cestě nepotkala v pravý čas třeba zrovna jeho, ale místo toho zuřivce a opilce, který mi bez přehánění zničil život.

Hrozná scéna

Na kamarádčina manžela jsem myslela stále častěji, představovala jsem si, jak spolu jdeme parkem, držíme se za ruce a vnímáme všechny ty vůně a ptačí zpěv. Taková situace by s mým mužem nikdy nemohla nastat.

Jednou jsem Mirka skutečně potkala před samoobsluhou, kam chodili nakupovat lidé z celého našeho sídliště. Byla jsem zrovna oslabená hroznou domácí scénou, byl nádherný letní podvečer, málem jsem mu všechno řekla.

Že jsem do něj tajně zamilovaná a myslím na něj celé večery. Užuž jsem otvírala pusu, protože on se na mě tak hezky usmíval a upřímně se vyptával, jak se mi daří. Málem jsem to řekla. Ale místo toho jsem ze sebe ke svému úžasu vypravila:

„Mirku, já se rozvedu.“ Byl to asi on, ty jeho milé oči, kdo mi dal sílu k takovému rozhodnutí. Ihned zvážněl a ujistil mě, že mi se ženou pomohou snášet těžké chvíle. Opravdu mi moc pomohli. A já jsem mu nikdy neřekla a ani neřeknu, co k němu cítím. Nebylo by to správné.

Jindřiška (66), Kolínsko