Vlastní příbuzní se k nám zachovali snad hůř než k cizím. A to v době, kdy jsem pomocnou ruku nejvíc potřebovala.

Když u nás propukla takzvaná sametová revoluce, bylo mé dceři Helence teprve deset let. Všechno se tenkrát změnilo a my s manželem Petrem jsme se rozhodli, že si splníme svůj dávný sen a začneme podnikat.

Vyběhali jsme si všechno potřebné a nakonec jsme sehnali i odpovídající prostory, kde jsme si otevřeli malou kavárnu.

Zpočátku to bylo hodně náročné, nebyl čas skoro na nic jiného než na práci.

Nejdřív zařizován í kavárny, hodně jsme na ní pracovali sami, aby bylo všechno podle našich představ, shánění kontaktů, potřebného vybavení a zboží, po nocích jsem dělala účetnictví… K tomu jsem se ještě snažila nezanedbávat péči o Helenku, pomáhat jí s úkoly a starat se, aby naším pracovním vytížením co možná nejméně trpěla.

Ale byli jsme celkem mladí a plní síly a ideálů, takže nakonec se naše kavárna docela dobře rozjela. Zpočátku to sice nebylo nic moc, sotva na uživení, museli jsme splácet úvěr a o dovolené jsme si mohli několik let nechat jen zdát.

Helenka naštěstí byla hodná a chápavá holčička, a když nastoupila na gymnázium, začala nám o prázdninách v kavárně vypomáhat a zdálo se, že ji to taky baví.

Dařilo se nám

Léta ubíhala, a protože se nám docela dařilo, úvěr jsme splatili, a tak jsme se rozhodli poohlédnout někde v okolí po trochu větších prostorech.

Lidé k nám chodili rádi, ale místa tu nebylo tolik, kolik bychom potřebovali, často se k nám už nevešli další hosté, protože prostě bylo plno, a aby se naše živnost zvedla, bylo potřeba to řešit.

V té době manžela napadlo, že bychom se mohli zeptat jeho příbuzných, kteří v restitucích získali činžovní dům, v němž byly v přízemí nevyužité prostory. Dům patřil jeho tetě, vlastně „skoro“ tetě, protože jeho otec byl její vzdálenější bratranec.

Bylo to jen kousek od naší stávající kavárničky, což by bylo dobré, naši stálí zákazníci by to neměli daleko, a tak jsme si řekli, že za zeptání nic nedáme. Petr domluvil s tetou schůzku a šli jsme si prostory prohlédnut.

Byly tam jen holé zdi, prach a špína, protože byly dlouho nepoužívané, ale já už v duchu viděla, jak by se to tam dalo zvelebit, kde budou stolky, kde barový pult, kam umístím jakou dekoraci a květinu… Bylo nám sice jasné, že budeme začínat zase od nuly, ale říkali jsme si, že to stojí za to.

Samozřejmě jsme uzavřeli řádnou smlouvu, kterou vypracoval právník, hlavně jsme ale byli rádi, že jsme získali prostory u příbuzných, se kterými se vždycky budeme moci nějak domluvit. Tenkrát jsme netušili, jak se mýlíme…

Další začátek

A následovala další dřina. Vzali jsme si další úvěr a začali znovu dřít.

Naše „stará“ kavárnička ovšem musela fungovat i tak, nemohli jsme si dovolit ji na několik týdnů nebo měsíců zavřít, takže jsme byli rádi, když nám pomáhala Helenka, která v té době už studovala na vysoké škole ekonomii.

Učení jí šlo vždycky dobře, jen v době, kdy měla zkouškové období, jsme si najímali jiné studentky jako brigádnice.

Ale stejně v kavárně vždycky musel být aspoň jeden z nás, zatímco druhý kontroloval dělníky a radili se o nejlepším řešení. Tentokrát to bylo ale o dost náročnější, byly dny, kdy jsme vyčerpáním sotva stáli na nohou.

Často jsem si myslela, že to snad už nikdy nedotáhneme do konce, hlavně večer jsme oba bývali tak unavení, že jsme neměli sílu už na nic, jen jít spát.

Často se mi zdálo, že už to nevydržím, měla jsem chuť to všechno vzdát, kavárnu prodat a odstěhovat se někam do lesů… Ale drželi jsme se s Petrem navzájem nad vodou a nakonec jsme konečně otevírali nové prostory. Vyřízení, ale šťastní, že už to máme za sebou.

Pomalu se nám začalo zase dařit. Nevydělávali jsme sice miliony, ale pro nás a pro naše zaměstnance to stačilo, a nějaký zisk taky byl. Myslela jsem si, že to nejhorší už máme za sebou. Jak jsem se ale mýlila!

Nic netrvá věčně

Možná za to mohla ta léta starostí a dřiny, možná nějaká skrytá zdravotní komplikace, nad kterou Petr jen mávl rukou… Sotva jsme splatili druhý úvěr, přišla velká rána. Petr jednoho dne dostal infarkt a odvezli ho do nemocnice.

Bohužel už pro něj nemohli nic udělat, pár hodin po převozu zemřel. Když mi to volali, nechtěla jsem tomu nejdřív vůbec uvěřit. Ale byla to bohužel krutá pravda.

Co teď budu dělat, říkala jsem si, vždyť dosud jsme dělali všechno spolu a por nás oba, a teď je Petr najednou pryč…Bylo to hrozné období, zvlášť když jsem si nemohla dovolit kavárnu jen tak zavřít.

Nebýt Helenky, vůbec nevím, jak bych to všechno zvládla. Probrečela jsem celé dny, měla jsem pocit, že všechno je marnost. Nějaký čas jsem zůstala doma, nebyla jsem vůbec schopná jít mezi lidi a usmívat se na ně.

Po čase jsem se z té rány nějak vzpamatovala, aspoň natolik, abych se mohla vrátit do práce. Ta mi navíc pomáhala nemyslet na smutné věci, a život šel dál.

Nepříjemné poznání

Jenže nedávno přišla další rána, která zasáhla nejen nás, ale spoustu dalších malých podnikatelů – nouzový stav kvůli koronavirové pandemii. Ze dne na den jsme s Helenkou musely podnik zavřít a ocitly se bez příjmů.

Něco jsme sice našetřeno měly, ale na platy zaměstnanců, nájem a energie to stačilo jen na měsíc. Pokusily jsme se domluvit s „tetou“, tedy majitelkou domu, na odkladu splátek, aspoň na nějaký čas.

Cestou na domluvenou schůzku jsme si ještě říkaly, že je dobře, že jde o příbuznou. Ale se zlou jsme se potázaly! Ta dáma se nám prakticky vysmála do obličeje a rezolutně nám dala najevo, že žádnou slevu ani odklad plateb od ní čekat nemůžeme.

Prý peníze taky potřebuje a pokud my nebudeme moci platit, už prý mají jiného zájemce. Tak to je opravdu konec, myslela jsem si. Veškerá naše práce ztroskotá na lakomství a bezcitnosti.

Všude kolem jsem slyšela o tom, jak si lidé pomáhají, jen my máme takovou smůlu. Hlavou se mi honily černé myšlenky. Pomalu jsem si začala uvědomovat, že tentokrát se budeme muset našeho snu vzdát.

Tolik let dřiny, obětování času a energie, můj Petr na tom nechal své zdraví a nakonec ho to stálo snad i život. Co by tomu asi řekl, kdyby byl naživu?

Nic z toho ale tetu nezajímalo, mávala nám před očima smlouvou, podle které měla nárok dát nám okamžitou výpověď při neplacení nájmu. Viděla jen peníze a snadný zisk, a my jí byly úplně lhostejné, stejně jako to, co teď s námi bude.

Nečekaná pomoc

Okénko jsme s Helenkou nakonec ještě otevřely, abychom si vydělala aspoň na poslední nájem. Ale tržby byly žalostně malé a my se připravovaly na to, že kavárnu budeme muset nadobro zavřít.

Dcera zrovna prodávala u okénka, když si přišel pro kávu jeden z našich stálých hostů, pán už docela v letech. Vždycky působil tichým dojmem, choval se slušně, ale podle vzhledu jsme ho považovali málem za bezdomovce, minimálně za sociální případ.

Ale oblečení míval čisté a svou kávu si vždycky zaplatil. Zeptal se dcery, proč je tak smutná, a ona mu nakonec všechny naše strasti vypověděla. Pán se zamyslel a pak jí nabídl, abychom kavárnu přestěhovaly do jeho domu.

Prý si na naši kávu zvykl a neumí si představit, že by si ji už nemohl dát. Dcera na něj koukala jako na blázna, myslela si nejdřív, že si z ní dělá legraci, nedovedla si představit, že by tenhle člověk mohl vůbec něco vlastnit, natož dům.

Ale byla to pravda. A tak jsme získaly ještě lepší prostory a dokonce za mnohem výhodnějších podmínek než u příbuzných. Ukázalo se, že pán kromě domu vlastní i jednu firmu, pro kterou si u nás prozatím objednal pravidelný odběr zákusků.

Nejdřív jsem tomu ani nemohla uvěřit. Úplně se mi rozklepala kolena a musela jsem se posadit. Úplně cizí člověk nám nabízí pomocnou ruku, zatímco „vlastní krev“ z nás chtěla jen ždímat peníze. Úlevou a tím nečekaným štěstím jsem se rozplakala.

Helenka mě chlácholila a mě mezi vzlyky napadlo, jestli to odněkud seshora nezařídil můj Petr… A tak jsem jemu i sobě slíbila, že ještě vydržím a postarám se o to, aby náš společný sen žil dál.

Jitka (56), Praha