Částečně si za to může ta moje dcera sama. Tak dlouho si vybírala partnera a užívala si života, kdy mohla cestovat, sportovat a bavit se, až zjistila, že je nejvyšší čas, aby měla dítě.  

Bylo to ve chvíli, kdy se s jedním adeptem na tatínka rozešla. Rychle a trochu zbrkle se seznámila s Kamilem, který od začátku prohlašoval, že má rád děti a nějaké konečně chce.

Bylo mu v té době čtyřicet, o pět let víc, než mé Kristýně. Začali se snažit o miminko snad už na druhé schůzce. I já jsem si moc přála vnouče.

Nevím, jestli to období bylo smutné, nebo jsem během něho stále cítila naději a upínala jsem se k ní, každopádně bylo nekonečně dlouhé. A jak šly měsíce a roky, naděje se vytrácela.

Snad každých čtrnáct dní jsem Kristýně kladla otázku, na kterou jen smutně kroutila hlavou.

Bála jsem se ptát, protože jsem tušila, že tím její bolest ještě zesílí, ale nemohla jsem si pomoci. Kamil situaci nijak nekomentoval, nicméně na početí prý pracoval zodpovědně a v období kolem ovulace dokonce velmi intenzivně, až z toho měla Kristýna kruhy pod očima.

I zvířata odešla

Když jsem ji v těch chvílích pozorovala, jak po ránu schází u nás v domě ze schodů unavená, říkala jsem si, jestli takhle vypadá zamilovaná žena, ale pak jsem tyhle myšlenky vždycky hodila za hlavu, jako nepodstatné. Kamil byl povoláním účetní, spíš takový racionální typ a větší citové výlevy se od něj asi čekat nedaly.

Chtěl prostě založit rodinu a vybral si k tomu Kristýnu. Je celkem pravděpodobné, že Kamila inspiroval i náš dům, vilka v pražské „lepší“ čtvrti. Bývalo nás v ní víc, ale mí rodiče umřeli a pak mě stejným smutným způsobem opustil i můj manžel.

Zanechal ale dost peněz, takže jsem nebyla nucena dům opustit.

Zůstaly jsme s Kristýnou samy, já jsem žádného jiného chlapa než byl můj Jiří nechtěla, tak jsme žily v domě jen se psem a kočkou. Hector i Matylda ale pak umřeli, a to byla možná událost, která jako by nás obě měla upozornit, že život není věčný a je nutné aby vznikal nový.

Ta zvířata odešla tenkrát skoro najednou, Matylda ani ne měsíc po Hectorovi. Až tehdy jsem zjistila, že ho vlastně měla ráda, brala ho snad jako mladšího bráchu. Když jsme ho zakopaly na zahradě, chodila po domě a zoufale mňoukala.

Nežrala, až jsme ji jednoho dne našli vedle Hectorova hrobu mrtvou. Zakopali jsme ji na stejném místě. Tak jsme zjistily, že nový život musí vzniknout, jinak jsme tu zbytečně. A tak jsme vlastně za příchod Kamila byly rády a doufaly, že to jen ten pravý muž.

Během toho dlouhého období nejistoty jsem měla spoustu času bilancovat i já svůj život, a také jsem to, ovšem možná spíše ke své škodě a dosti zbytečně, dělala během dlouhých bezesných nocí. Byli jsme tenkrát s Jiřím sobečtí, když jsme se rozhodli dát život jen jednomu dítěti?

Tehdy se nám to zdálo ovšem jako rozumné a citlivé rozhodnutí.

Budeme moci dát svému potomkovi tu nejlepší možnou péči, budeme se soustředit na jeho potřeby, budeme se mu moci věnovat a ta holčička či chlapeček dostane naši lásku kompletní, nikoli rozdělenou. Mnohem později, když se Kamil s Kristýnou stále marně snažili o početí, jsem si tisíckrát říkala, že kdybych měla děti dvě, byla by bývala dvojnásobná šance, že už budu babičkou.

Měli jsme jen Kristýnu, to se nedalo nic dělat. Roky šly a Kamil tak, jak nebýval nijak citově eruptivní a sdílný, se stával ještě více uzavřeným.

Bylo zřejmé, že jeho trpělivost je u konce, Kristýně bylo už čtyřicet let a šance na otěhotnění mizela stále zřetelněji. „Milé dámy, musíme si vážně promluvit,“ řekl nám jednoho dne v kuchyni u kafe Kamil.

„Zdá se, že naše snaha založit s Kristýnou rodinu, se míjí účinkem. Vyloučil jsem pomocí testů u lékaře, že je chyba na mé straně. Bylo by ode mne moudré zkusit štěstí někde jinde, ale nejsem tak neurvalý, abych vám nedal ještě jednu šanci.

Podstoupíme umělé oplodnění. To je můj návrh řešení situace.“

Stane se zázrak?

Z jeho řeči mi tedy moc dobře nebylo. Jeho proslov zněl jako nějaké obchodní jednání, měla jsem z toho sevřený žaludek. I v očích Kristýny jsem viděla spíše strach, než nějakou naději a víru v zázrak.

Takže nás čekaly další měsíce, kdy jsme se stali závislými na dovednostech doktorů, na vyspělosti lékařské vědy. Chodila jsem do toho centra s Kristýnou a vím, jak jí bylo. Nebudu to protahovat, samu sebe také nehodlám trápit líčením těch časů.

Snaha byla marná. Kamil odešel, že „to zkusí jinde“. A my jsme mohli hledat útěchu leda tak u psychiatra.

Osud čekal v parku

Nemohly jsme ani jedna vidět dítě na ulici, dětským parkům jsme se vyhýbaly obloukem. Miminko v dosahu vždy způsobilo záplavu slzí v očích mé dcerky.

Ztratily jsme naději, a když jsme se informovaly na možnosti adopce, bylo nám řečeno, že mají rozhodně přednost tradiční páry, dítě musí přijít do úplné rodiny. V té očividně bezvýchodné situaci jsme propadaly jen depresím, zoufalství a rezignaci.

Dostala jsem se ke knihám, které slibovaly zázrak. Přej si a bude ti přáno, Andělé existují a podobně. Prý si mám představovat to, co chci, aby se stalo. Vizualizace. Nevyhýbat se touženému.

Má návštěva parku s dětským hřištěm byla přesto poprvé hodně bolestivá. Ale popáté už jsem ty cizí děti měla ráda. A nevím, pokolikáté jsem na té lavičce seděla, když se zeptal, zda si může přisednout. Muž se sportovním kočárkem.

S jeho roztomilým chlapečkem jsem si za chvíli hrála. Byl to veselý klučina. Jiříček. Nechtěl ode mě do toho sporťáku zpátky a ten muž najednou zvážněl. Dívala jsem se na něj tázavě a on řekl:

„Nechcete ho?“ Nerozuměla jsem té otázce a pak jsem vyslechla příběh, který zněl jako z filmu od šíleného scenáristy. Jiříkova máma dostala nevyléčitelnou nemoc a v depresích vše vyřešila sebevraždou.

Otec Václav se rozhodl zlepšit svou finanční situaci tím, že se stal bílým koněm v nějakém podloudném kšeftu. Prasklo to a on jde na šest let do vězení. „Kluka do děcáku nedám. Sám jsem tam vyrostl.

Potřebuje lidi, co ho budou mít rádi.“ Byl to od nás tenkrát risk a od těch sociálních pracovnic, které tu záležitost nakonec posvětily, také, ale vyšlo to, měly jsme chlapečka.

Dopis

Jiříkovi bylo za šest let osm. Milovaly jsme ho, byl to pořád takový milý kluk, jakého jsem ho poznala. Kristýna o něj pečovala jako o oko v hlavě.

Peníze se nám tenčily, musely jsme se obě činit, aby nám ho sociální pracovnice nechtěly vzít. Na začátku jsme měly velkou kliku, když úřad souhlasil, že ho můžeme opatrovat po dobu otcovy nepřítomnosti. Ta utíkala jako voda a my se začaly bát. Zbytečně.

Události ani nedospěly do chvíle, kdy jsme měli jít „s pravdou ven“. Jiřík se jednoho dne vrátil ze školy s pusou od ucha k uchu. Do školy mu přišel dopis, kterým mával nad hlavou. „Táta se vrátil!“ křičel. Já věděl, že mám tátu!

Mami!“ Kristýně spadly v kuchyni umyté talíře na podlahu. „Nebreč mami, táta ti koupí nové,“ utíral jí Jirka slzy.„Viď,babi!“ Brečely jsme obě.

„Píše, ať mámě řeknu, že si ji chce vzít, ale nepospíchá to, prý jí toho musí hodně vysvětlit.“ Věděly jsme, že nemáme co ztratit.

Je to ten pravý

Václavovo vysvětlování jsme absolvovaly bez újmy na duševním zdraví, a když jsme se na něj pro jistotu zeptaly jeho kurátora a dalších lidí, všichni svorně tvrdili, že to je rovný a poctivý chlap, co se dopustil jen jednou špatného činu ze zoufalství. Čas těm slovům dává zapravdu.

Jana (64), Praha