Když moji rodiče zemřeli, zdědila jsem po nich statek. Byla jsem jedináček, tak připadlo celé dědictví mně. S manželem jsme nevěděli, jestli ho máme prodat, protože dům byl v příšerném stavu. Byl to spíš přítěžek, než abychom jásali, že jsme podědili nemovitost.

Chalupa byla vlhká, střecha děravá a zahrada zpustlá. Stodola plná haraburdí, které můj schránčlivý otec za celý život nasbíral. Nikdy totiž nechtěl nic vyhodit.

„Dej to sem, to se mi bude na něco hodit,“ říkával, když jsem chtěla vyhodit jakýkoliv nefunkční elektrický spotřebič.

Našli jsme peníze

V posledních letech života máma s tátou byli nemocní a tak svoje hospodářství postupně likvidovali. I když úplně pracovat skončili až ve vysokém věku. Celý život se přivydělávali jako zemědělci.

V chlívě měli krávy a prasata a slepice, na louce za domem kozy a ovce a na několika vlastních polích pěstovali obilí i brambory. Všechny vypěstované produkty prodávali a i v penzi si přišli na pěkné peníze, které se k důchodovým dávkám velmi hodily.

Máma s tátou byli štědří a i mým dětem dali nemalé obnosy jako svatební dar. Po jejich smrti jsme našli v sekretáři našetřených ještě sto padesát tisíc.

Práce jako na kostele

Po dlouhých debatách jsme se s Vlastou rozhodli, že se pustíme do rekonstrukce a dům si necháme. Přeci jen to bylo místo, kde jsem strávila kus života a k tomu místu mě poutaly vzpomínky na rodiče a mé dětství.

Dům byl v krásné krajině Orlických hor a jeho romantické okolí a zahrada se vzrostlými stromy byly hlavní důvody, které rozhodly naše dilema. V první řadě jsme museli dům „odvšivit“. Zbavit ho všech nahromaděných nepotřebných a nefunkčních krámů.

Našli jsme taky krásné věci, které se budou do opravené chalupy hodit. Starý nábytek a starožitné kuchyňské vybavení ještě po mém dědečkovi. Naplnili jsme čtyři kontejnery harampádím, starými králíkárnami a zbytečnostmi.

Teprve potom se dalo vymýšlet, kde by se co dalo přestavit, jak co opravit a co zbourat. Bylo jasné, že chalupu bude nutné odvlhčit a udělat novou střechu.

Chaloupka byla vším

Protože dům nebyl moc velký a my jsme ho chtěli využívat i s dětmi a jejich rodinami, rozhodli jsme se, že chlívy, které navazovaly na chalupu, přestavíme na další pokoje. Až bude hotová střecha, využijeme jako obytnou plochu i podkroví.

Měli jsme velké plány. Jak jsme se do rekonstrukce pustili, okamžitě jsme se do domu hluboce zamilovali a těšili se, až bude obyvatelný. Chaloupka, jak jsme dědictví důvěrně nazývali, byla pro nás najednou vším.

Veškerý volný čas i peníze jsme investovali do přestavby. Většinu jsme budovali svépomocí. Vlasta byl vždycky kutil, tak se do mnoha věcí pustil sám. Střechu a sanaci domu jsme nechali na odbornících.

I tak trvalo rok, než jsme mohli původní dvě místnosti, kuchyň a koupelnu používat.

Já jsem se průběžně zabývala zahradou a dvorem. Květiny byly mojí doménou a ráda jsem za sebou sledovala proměnu zarostlých rohů na upravená zákoutí. Na řadu přišla úprava chlévů a v něm výměna oken. Museli jsme otlouct omítku a vyjmout zabudovaná koryta na krmení dobytka.

Chtěla jsem je zachovat a použít jako dekoraci k venkovnímu sezení. Už jsem v nich viděla rozkvetlé muškáty. Jak jsme koryta vytáhli, zjistili jsme velmi překvapeni, že je pod nimi skrytý prostor.

Našli jsme poklad

Objevili jsme tam dva plné pytle od zrní. Bylo v nich zabaleno cosi v dalších papírových pytlích. Opatrně jsme se do nich dostávali. Ani jsme nemohli dýchat. Byli jsme s Vlastou hrozně napnutí.

„Já se zblázním,“ křičel Vlasta, když se jako první do obsahu pytle dostal. Neodpovídal mi na to, čím je pytel naplněn. Jakoby najednou oněměl.

Rychleji jsme tedy kmitala rukama, abych rozmotala provázky na asi třech dalších pytlích, které byly uvnitř toho velkého.

Konečně jsem viděla, proč Vlasta nemůže ani mluvit. Zmohla jsem se jen na hlasité „Panebože!“ Oba vaky byly naplněné pakly platných tisícikorun. Koukali jsme na sebe a jen se hloupě usmívali, než jsme byli schopni smát se pořádně nahlas.

Až do noci jsme ten nalezený poklad přepočítávali. Bylo to jako výhra ve sportce. Peníze vložené do rekonstrukce se nám tak vrátily a ještě zbylo dost na vybudování podkroví. Ještě, že jsme naši chaloupku neprodali.

Ivana U. (56), Hradec Králové