Zdi našeho rodného domu pamatují děsivé události, které vyhánějí nájemníky. I mně trvalo dlouho, než jsem si na duchy zvykla.

Od dětství žiju ve vile, která je už sto let stará. Babička nám vždycky vyprávěla, kdo tu všechno bydlel a jak byla válka – první i ta druhá.Vychovávala mě, dá se říct, ona. Matka bydlela v 1. poschodí nejprve s otcem, který nás opustil, a pak s přítelem.

Tam se děly zvláštní věci často a proto jsem tam jako malá nerada chodila.

Když mi bylo 18 let, matka se s přítelem odstěhovala a já se chodila nahoru do jejího bytu občas dívat na televizi.Dál jsem bydlela v přízemí se starou babičkou, o kterou jsem se starala. Nahoru jsem se stěhovat nechtěla, necítila jsem se tam dobře.

Maminka mi totiž vyprávěla, že se jí i jejímu příteli v noci často zdálo, jak někdo nad nimi chodí okolo postele.Matka mu vždy ve snu řekla, ať jde pryč. V ložnici bývaly dveře od malé půdy a ta postava zmizela tam.

Když se v noci s přítelem po takovém snu, který měli stejný, probudili, dveře na půdu byly pokaždé otevřené.

Duch v podkroví

Ten večer mě navštívil přítel a dívali jsme se spolu v patře na televizi, abychom měli soukromí. A televize se z ničeho nic sama vypnula.

V tu chvíli nastala tma a oba jsme slyšely kroky.Přítel škrtl zapalovačem a v mihotavém plameni nahmatal a rozsvítil světlo. V pokoji nikdo nebyl, dveře na malou půdu byly ale otevřené. Tak tomu můj přítel začal taky věřit.

Pár let po tomto zážitku si patro domu zrekonstruovali sestra se švagrem.Udělali velké změny, které bytu hodně pomohly. Co vím, tak v patře, kde jsem se nikdy necítila dobře, za války přenocovalo několik vojáků. Hodně pili a prý tam jednoho z nich zastřelili.

Později tam byli ubytovaní studenti, ale žádný z nich tam dlouho nevydržel, každý si snažil rychle najít jiné ubytování.Poté tam žil bratr babičky se svou ženou, která ho opustila a on se vzápětí zabil na motorce.

I jeho žena neměla v bytě stání, všechno tam na ní padalo a v noci slýchala divné zvuky.

Svítili mi do očí

Mám pokoj směrem do dvora a jednou jsem měla zvláštní sen.Byla zima, tak jsem si zavřela staré dřevěné okenice. Zdál se mi sen o dvou mladých lidech kolem dvaceti, byly to chlapec a děvče.

Stáli u mé postele a říkali mi, že mě dobře znají a že mě babička, která už byla po smrti, pozdravuje.V tu ránu jsem se probudila. Otevřela jsem oči a oslnilo mě jasné světlo.

Bylo to, jako by někdo svítil baterkou ze dvora do okna směrem na postel, kde jsme s přítelem leželi. Po chvilce mi došlo, že mám zavřené okenice.Vyděšeně jsem se snažila dýchat nenápadně a neměla jsem odvahu se ani pohnout, abych vzbudila přítele.

Celá jsem z toho strachu ztuhla.. po chvilce to zářivé světlo zmizelo. Druhý den jsem přemýšlela, kdo ti dva ve snu mohli být.A myslím si, že vím. Když totiž babička ovdověla, vzala si pána, kterému zemřela manželka i jeho děti.

Byli to chlapec a děvče a zemřely kolem dvaceti. Chodívala jsem s babičkou na náš hřbitov na jejich hrob zapalovat svíčky a mají tam i fotky.Ta podoba ze snu byla neuvěřitelná.

Emílie (79), Olomouc .