Hodně krásných životních příběhů mívá nenápadné začátky.

Toho dne jsem zrovna kupovala v knihkupectví vánoční dárky. Chtěla jsem koupit knihu i své kamarádce, která měla v oblibě literaturu o astrologii, léčitelství a podobných tématech.

Já jsem se v této tematice neorientovala a tak jsem jen bezradně brala do ruky jeden titul za druhým. Náhle se za mnou ozval příjemný mužský hlas s nabídkou pomoci. Ohlédla jsem se.

Byl to muž mého věku, tedy kolem padesátky a měl hezký úsměv. Okamžitě mě zaujal. Svěřila jsem se mu se svým problémem. Během chvilky mi vybral dvě knížky, které právě vyšly, a o kterých se dalo předpokládat, že je kamarádka ještě nemá.

Poděkovala jsem mu a když se zeptal, jestli bych na revanš nešla na kávu, přemýšlela jsem o tom jen pár vteřin. Líbil se mi a tak jsem pozvání přijala.

Navrhl mi další schůzku

Z Romana se vyklubal příjemný společník, vzdělaný, s rozhledem, vtipný a nevtíravý. Choval se rovněž jako gentleman, nesnažil se mě nijak očividně balit. Prostě jsme tak seděli nad šálky s alžírskou kávou a povídali si o všem možném.

Čas příjemně plynul, až z toho byla více než hodina. Pak mu náhle zazvonil mobil, on se omluvil, přijal hovor a poté, co ho vyřídil, s posmutnělým výrazem konstatoval, že musí jít.

Na papírový ubrousek rychle napsal tužkou číslo – byl to jeho telefon. Prý kdybych si takhle chtěla zase někdy popovídat. A také mu mám říct, jak jsem dopadla u kamarádky s těmi knížkami.

Zavolala jsem mu za dva dny a sdělila, že knížky měly úspěch. Řekla jsem mu rovněž, že ho zase ráda uvidím, až se mu to bude hodit. Navrhl, že má čas v pět odpoledne a sejít se můžeme zase v té kavárně.

Neváhala jsem ani chviličku. Byla jsem do Romana totiž v té době už strašně moc zamilovaná. Celé ty dva dny jsem o něm přemýšlela, dokonce se mi o něm i zdálo.

Přiznal se, jak to bylo

Do kavárny přišel Roman přesně a už z dálky se na mě usmíval. Snažila jsem se nedat příliš najevo, jak mě těší, že ho znovu potkávám. Párkrát mi během rozhovoru připadalo, že mu je jasné, co k němu cítím, ale neřešila jsem to.

Vlastně se zopakoval průběh onoho prvního setkání. Alžírská káva, nezávazný rozhovor… s přibývajícím časem jsem pociťovala mírné zklamání, že všechno dopadne jako minule.

No, nebylo by špatné se takhle setkávat a udělat si z toho takový malý rituál, jenže jak dlouho to může zamilovanou ženu těšit a bavit?

Když jsme vstávali, Roman mě náhle uchopil za ruku. Celá jsem strnula a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal, jak to bylo nečekané. Řekl mi, že se mi chce k něčemu přiznat.

Pohledem jsem ho vyzvala, ať pokračuje. Mluvil dál a prozradil mi, že předevčírem v tom knihkupectví to nebylo poprvé, co mě spatřil.

Všiml si mě už půl hodiny předtím v jiném obchodě a nenápadně mě sledoval. Hledal příležitost k oslovení, sbíral odvahu… protože se do mě totiž okamžitě strašně moc zamiloval.

Slavíme ten den jako výročí

Cítila jsem, jak se mi při jeho slovech vlévá červeň do tváří. Neměla jsem daleko k slzám – ale k slzám radosti, ne smutku. Jakmile skončil se svým přiznáním, řekla jsem mu i já na rovinu, co k němu cítím a jak jsem na něj ty dva dny myslela.

Bylo nám v tu chvíli jedno, že se na nás lidé v kavárně dívají: přistoupili jsme k sobě blíž, objali se a políbili se. Ten den, kdy jsme se poprvé setkali, slavíme dnes jako výročí. Jsme spolu už sedm let.

Do „naší“ kavárny chodíme stále, nejméně jednou týdně, dáváme si alžírskou kávu, povídáme si a vzpomínáme. Nejen na ten jeden den před pěti lety, ale na všechno krásné, co jsme spolu zatím prožili.

Erika N. (57), Praha