Dlouho jsme neměli tušení, proč se najednou všichni cítíme tak slabí. Pravda nás šokovala!

Bydlíme už dlouhá léta v paneláku, kde je na každém patře mezi dvěma velkými družstevními byty vždy jedna malá garsonka. S manželem obýváme byt čtyři plus jedna.

Zvykli jsme si tady, vychovali jsme tu tři děti a jsme celkem finančně zabezpečeni, takže jsme o změně nikdy neuvažovali.

Sousedé naproti z druhého velkého bytu jsou v paneláku taky už hodně dlouho. Jen v té garsonce mezi našimi byty se neustále někdo střídal. Jednou tam bydlel hlučný mladý pár, který si pouštěl hlasitou hudbu i pozdě v noci.

Nepomáhaly ani žádné stížnosti – naštěstí se po půl roce ta dvojice odstěhovala. Loni na jaře novým nájemníkem stal muž, který na první pohled působil přátelsky a sebevědomě, ale stejně jsem z něho neměla dobrý pocit!

Lékaři nic nezjistili

Mohlo mu být tak kolem čtyřiceti let a žil sám. Kdykoliv jsme se potkali v domě nebo na chodbě našeho patra, usmál se, ale na jeho úsměvu bylo něco nepřirozeného. Zdálo se, že se jen tak přetvařuje. Jinak jsme si na něho ovšem nemohli stěžovat.

Nevodil si do garsonky žádné návštěvy a téměř o něm nebylo slyšet. Pouze občas se z bytu během večera ozvala divná tajemná hudba, nikdy ale ne tak, aby to rušilo ostatní – a vždy jen do nástupu nočního klidu.

Brzy poté, co se nový nájemník nastěhoval, začala jsem mít zdravotní potíže, které jsem předtím neznala. Dosud mi zdraví pevně sloužilo, ale najednou jsem se cítila často hodně unavená. Bolela mě hlava, mívala jsem závratě.

Můj praktický lékař, ke kterému jsem s těmito problémy zašla, ale nic nezjistil.

Poslal mě na odborné vyšetření, ale ani tam se na žádnou nemoc nepřišlo. Přičítala jsem to tedy přirozenému stárnutí.

Zanedlouho ale stejné problémy postihly manžela, který byl i přes svůj zralý věk stále sportovně založen a chodil každý den běhat několik kilometrů. Nechápali jsme, co se to s námi najednou děje.

Bylo to jediné vysvětlení!

Záhada se ještě prohloubila poté, co jsem se dala do řeči se sousedy z protějšího velkého bytu. Najednou se totiž potýkali se stejnými problémy jako my. Bydlela s nimi i jejich rozvedená dcera s dětmi a všichni byli často nemocní a oslabení.

První, kdo si dal tyto události do souvislosti s nájemníkem z garsonky, byla právě sousedka. Napadlo ji, jestli ve svém bytě nepodniká nějaké pokusy.

Znělo to dost šíleně, když jsem si v duchu představila, jak ten tmavovlasý čtyřicátník s neupřímným úsměvem vymýšlí v malé garsonce různé přístroje.

Žádné jiné rozumné vysvětlení ohledně naší snížené imunity nás ale nenapadalo. Až potom jsem narazila v jednom časopise na článek o energetických upírech. Psalo se tam, jak se projevují, jací bývají nenápadní a jak postupně zbavují lidi ve svém okolí energie.

Úplně to všechno pasovalo na muže odvedle.  Dala jsem článek přečíst manželovi a pak jsme zašli na návštěvu k sousedům. Všichni jsme se shodli, že jsme se skutečně stali obětí takového skrytě zlého člověka, o jakém se v časopise psalo.

Stačilo pár slov

Zkoušeli jsme hledat způsob, jak se bránit, ale nebylo to jednoduché. Nakonec to vyřešila po svém dcera od sousedů. Jednoho dne tajemného muže z garsonky zastavila na chodbě a řekla mu, že víme, co provádí.

Nejprve se prý tvářil nechápavě, pak se začal vymlouvat a nakonec si ťukal na čelo. Mladá žena se ale nenechala zviklat a dodala, že má známého exorcistu, vymítače zlých sil, který brzy přijde. V tomto směru si vymýšlela, ale zafungovalo to. K našemu překvapení se do týdne nájemník odstěhoval.

Byt pak zůstal nějaký čas prázdný. Dnes v něm bydlí jedna starší paní, se kterou si my všichni ostatní na patře skvěle rozumíme. A energie, kterou z ní vnímáme, je jedině pozitivní!

Helena K., (60), Liberec