Celý život jsem žila v domnění, že moje dvojče je Bára. Nepřišlo mi divné, že si nejsme vůbec podobné. Jednou jsem však potkala cizí dívku, která byla stejná jako já!

Dětství jsme neměly se sestrou zdařilé. Obě jsme se narodily jednoho červencového dne a byly od sebe pouhou půlhodinku. Ano, byly jsme sestry dvojčata. Bohužel, naše matka a otec nebyli vůbec ukázkoví rodiče.

Naprosto propadli drogám, a tak jsme se sestrou už jako malá dítka skončily v děcáku… Naše období v dětském domově si ani jedna naštěstí téměř nepamatujeme. Měly jsme s Bárou, mou starší sestrou, velké štěstí, že nás nerozdělily.

Když nám byly necelé dva roky, vzal si nás starší pár manželů, kteří nemohli mít vlastní děti. Celý život se o nás starali pečlivě a s velkou láskou. S Barčou jsme je milovaly jako vlastní maminku a tatínka, protože byli naprosto senzační.

A obě je stále velmi milujeme. Když nám bylo patnáct, rodiče nám řekli o naší adopci. Se sestrou jsme to přijaly dobře a rozhodně netoužily najít své pravé rodiče.

Každá úplně jiná!

Plynula léta a nešlo nevidět, že jsme s Bárou každá naprosto jiná. Všichni říkaly, že jsme musely být dvouvaječná dvojčata, a tak se nad naším rozdílným vzhledem nikdo nepozastavil.

Já byla blondýnka s modrýma očima, v mládí mě často srovnávali s Agnethou z Abby, což mi dost lichotilo. Bára měla na rozdíl ode mě uhrančivé černé oči s tmavě hnědou hřívou. Podobala se spíše některé z italských hereček.

Bylo to úžasné, ale jedna jsme byla dokonalý opak té druhé. A to i v talentu a nejrůznějších dispozicích. Někdy jsem se až divila, jak je možné, že jsem dvojče zrovna s Bárou? Přes to všechno jsme si byly po celý život blízké a milovaly se. Jenže tohle se mělo změnit.

Potkala jsem sebe

Šok přišel, když mi bylo šestadvacet let. Přestěhovala jsem se do rušné Prahy za prací. Naprosto jsem si to v Praze zamilovala. Našla jsem si nové kamarády, partu a chodila na různé akce. Až se mi stala šílená věc.

Byli jsme s partou na jedné z pražských diskoték a tančili. Šla jsem si pro panáka k baru, a najednou jí spatřila. Přeběhl mi mráz po zádech a sotva jsem zalapala po dechu. I ona si mě všimla. Ve stejnou chvíli jsme si koukly upřeně do očí.

Bylo to, jako bych si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Proti mě jsem stála já! Ta dívka byla pouze jinak nalíčená, na rtech výraznou růžovou rtěnku a snad i trvalou. Její vlasy byly dlouhé do pasu a kudrnaté. I ta neznámá dívka byla očividně v šoku. Zíraly jsme na sebe s otevřenou pusou.

Jako vejce vejci

„Ty jo! Ty vypadáš úplně jako já! Já jsem Markét. Jak je to možný?“ Vypadlo z ní po dvou minutách zírání, a hned mě pozvala na panáka. Představila jsem se jí také. Celý večer jsme nemluvily o ničem jiném, než o naší dokonalé podobě.

I naši přátelé byli fascinováni a neustále dokola si nás prohlíželi ze všech stran. A vedli samozřejmě vtípky na účet našich tatínků. Který z nich si odskočil…? Od té chvíle jsme se staly kamarádky. Usoudily jsme, že se musíme vídat.

A tak jsme se začaly pravidelně scházet. Naše dokonalá podoba mi ale vrtala hlavou. Jak je možné, že Markéta je mi stokrát podobnější než Bára? Markétu ale nikdo neadoptoval, měla své vlastní, milující rodiče. ..

Pravda byla šok!

Když jsem se dozvěděla, že se narodila o den dříve, než já, posedla mě myšlenka, že nás v porodnici vyměnili a moje skutečné dvojče je Markéta. Začala jsem se pídit po tom, v jaké porodnici jsme se s Bárou narodily my.

Bylo to náročné, ale hnala mě touha poznat pravdu. Ano, bylo to tak! Byla to stejná nemocnice v Praze! Pro Markétu byla moje teorie ale nepřijatelná. Kdo by také chtěl věřit tomu, že rodiče, kteří ho vychovávali, nejsou jeho?

Když jsem je ale uviděla, byla jsem fascinována. Markéty tatínek byl celá moje sestra Barča! Ten nos, oči, gesta, úsměv…. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem přesvědčila Markétu, ať si necháme udělat genetické testy. Výsledky potvrdily moje tušení.

Markéta byla moje skutečná sestra. V nemocnici udělali neodpustitelnou chybu.

Vyměnili Barču za Markét.

Co bude dál? Jak říct pravdu Báře? Mám dvě sestry Bála jsem se. I když se ukázalo, že Barča není moje sestra, měla jsem jí ráda. V srdci jsem jí jako sourozence cítila. Žila jsem s ní celý život a skvěle jsme si rozuměly. Byla to strašná situace!

Nakonec jsme to ale řekly s Markétou všem a bylo z toho velké Haló. Ve vzduchu visely i žaloby na nemocnici, ale nakonec jsme je zavrhli. Bára se se slzami v očích shledala se svými skutečnými rodiči. Podoba s jejím otcem byla tak velká, že nemohlo být pochyb.

Nakonec to všechno dopadlo, jak nejlépe mohlo. Všichni jsme dnes jedna velká rodina. Ani o jednu ze sester jsem nepřišla a všichni tři spolu máme výborný vztah. Okolí nás už dávno bere jako tři sourozence. A rodiče?

Ti se vzájemně spřátelili a velmi ochotně a nadšeně se dělí o hlídání svých vnoučků. Berou je všechny jako své vlastní.

Blanka(49let), Praha.