Dostala jsem se do podobné pozice jako kdysi moje matka.

Měla jsem velmi autoritativního otce, k němuž jsme já i moji dva sourozenci cítili respekt, často se blížící až strachu. Otec naštěstí nebyl fyzicky agresivní, ale jeho přísnost byla výrazná a nepřehlédnutelná.

Ještě v osmnácti letech jsem měla problém si před ním říct o něco tak obyčejného, jako je povolení jít s kamarády na diskotéku. Přesto nelze říct, že by nás nezabezpečil – naopak, dokázal rodinu finančně zajistit a dopřát nám vše potřebné pro život.

Myslela jsem, že to tak má být

Když se vracím k dětství, nejvíc mi dodnes vadí otcovo chování vůči matce. Jednal s ní jako s nějakou podřízenou. Stačilo, aby něco nebylo uděláno podle jeho představ, a dokázal být velmi nepříjemný a výbušný.

Domácí atmosféra, ve které vládl „pán rodiny“, se mi nějakým způsobem zapsala do podvědomí. Dlouho jsem ji považovala za normu a měla jsem dojem, že takto to funguje všude.

Možná i proto jsem později přitahovala muže podobného typu, i když jsem si to tehdy neuvědomovala. Právě tak si vysvětluji, proč jsem se zamilovala do Filipa.

Vlastně to mělo určitou logiku: díky výchově jsem měla nízké sebevědomí, byla jsem spíše neprůbojná a hledala jsem partnera, který by byl silnější a dokázal mě chránit.

Měnil se k horšímu

Filip na první pohled působil jako přirozený lídr. Byl sebejistý, rozhodný a neústupný. V začátcích vztahu se ke mně choval hezky. Uvěřila jsem tomu a představovala si, že takové to mezi námi zůstane navždy.

Když jsem neplánovaně otěhotněla, měla jsem strach mu to říct, protože jsem očekávala spíše zlou reakci. Jeho odpověď mě ale překvapila – byl nadšený a okamžitě začal řešit svatbu. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že jsem si vybrala toho nejlepšího muže.

První dva roky po svatbě probíhaly relativně klidně a já měla pocit, že konečně žiji v prostředí, kde se dá volně dýchat.

Postupně se ale Mirek začal měnit.Nenápadně začal přebírat kontrolu, omezovat mě a jeho chování mi začalo čím dál víc připomínat mého otce.

Přicházely zákazy, různé formy omezování i psychické nátlaky. Fyzické násilí sice nikdy nepřišlo, ale bylo zřejmé, že k němu někdy neměl daleko. Pod tímto tlakem jsem postupně ztrácela sama sebe – své zájmy, kamarádky i vlastní názor.

Po narození druhého dítěte jsem navíc cítila, že bych péči o děti sama nezvládla, a tak jsem zůstávala v nešťastném vztahu dál. Vydržela jsem v něm dlouhých dvaadvacet let.

Nový vztah mi přinesl štěstí

Rozhodnutí odejít přišlo ve chvíli, kdy dcera dokončila školu a nastoupila do práce. Tehdy mi došlo, že pokud má mít můj život ještě nějaký smysl a přinášet radost, musím manželství ukončit. Mezi námi už dávno zůstalo jen formální soužití.

Když jsem Filipovi oznámila, že se chci rozvést, reagoval překvapivě chladně. Řekl, že by to stejně časem navrhl on, protože už se mnou nechce ztrácet čas. Vyhnuli jsme se dramatům a rozvod proběhl poměrně klidně, na všem jsme se dokázali dohodnout.

Následující dva roky jsem žila sama a opírala se hlavně o děti. Teprve poté jsem potkala Jirku. Byl o pět let mladší a na rozdíl od Filipa působil jinak. Sebevědomí z něj vyzařovalo přirozeně, ne tvrdě.

Po zkušenosti z manželství jsem dlouho váhala, jestli do nového vztahu vstoupit. Nakonec jsem se rozhodla to risknout a dnes toho nelituji. Nebylo to sice hned, ale Jirka mi pomohl změnit se.

Naučila jsem se říkat, co chci, a zároveň přijímat, že si mě někdo váží. Je škoda, že jsem takový vztah nepotkala dřív, ale jsem vděčná, že alespoň zbytek života mohu prožít jako rovnocenná a milovaná partnerka.

Eva L. (57), Havířov