Když jsme se brali, ani jeden z nás neměl žádný majetek, který by stál za řeč. Ale oba jsme dokázali tvrdě pracovat a uskrovnit se, tak jsme se budoucnosti nebáli. Věděli jsme, že dokážeme cokoli.

A nebyly to plané řeči. I když jsme začínali úplně od nuly, nakonec jsme si pořídili domek se zahradou a naši dva kluci nijak nestrádali.

Po revoluci jsme začali podnikat, takže jsme na ně neměli tolik času, kolik bychom chtěli. Ale protože nám v autodílně pomáhali, vlastně jsme spolu byli víc, než jiné rodiny. Dařilo se nám, i když život samozřejmě nebyl bez mráčku.

S podnikáním to občas bylo jako na houpačce, když kluci přišli do puberty, bylo to s nimi občas těžké, ale vždycky jsme to ustáli. Oba šli na řemeslo, starší na automechanika jako táta, mladší, k našemu velkému překvapení, na cukráře.

S manželem jsme se těšili do penze, a když kluci vyletěli z hnízda, začali jsme uvažovat, že by bylo na čase, abychom skoncovali s prací a začali se víc věnovat sami sobě a svým koníčkům.O manželových šedesátinách jsme oficiálně oznámili, že s prací končíme.

Měli jsme našetřeno, tak jsme si to mohli dovolit. Prvních pár měsíců poté, co jsme dali práci vale, jsme dělali vše, na co nebyl dosud čas. Manžel pořád něco kutil v domě, opravoval a vylepšoval, já jsem se pustila do zahrádky.

Spousta práce

Navíc se nám narodila první vnučka, takže jsme hodně času trávili i u mladšího syna. Vlastně jsme nevěděli, kam dřív skočit. Situace se trochu uklidnila až v zimě, a tak jsme o svátcích mohli plánovat, jak si budeme dál užívat zaslouženého odpočinku.

Trochu mě znervóznilo, že jsme nic moc nevymysleli. Chtěli jsme trochu cestovat, já se těšila, že budu mít čas na čtení, pletení, zahrádku a kamarádky, ale to bylo asi tak všechno. Manžel neměl vlastní plány žádné.

Začal se nudit

Až do jara jsme tak trochu lenošili. Ale nemohla jsem si nevšimnout, že Jirka začíná být nervózní. Sotva to počasí dovolilo, vrhl se do posledních oprav na domě. Jenže tomu moc času nezabralo.

Než začalo léto, neměl doma do čeho píchnout a začal se chovat jako morous. Jednou v pátek večer se u nás zastavil jeho bývalý kamarád Kryštof.

Měl firmu na likvidaci pozůstalostí. Vlastně vyklízel půdy, sklepy a stodoly a pak ty věci, někdy bezcenné a jindy hotové poklady, prodával. Celkem mu to vynášelo. Jenže měl problém najít do své firmičky spolehlivé pracanty.

Měl radost, jako už dlouho ne

A protože mu zrovna ten víkend vypadl jeden zaměstnanec, přišel poprosit o pomoc Jirku. Kdybych věděla, co se tím malým setkáním dá do pohybu, nikdy bych na manžela nenaléhala, aby s Kryštofem jel, že aspoň přijde na jiné myšlenky.

Jenže do budoucnosti nikdo nevidí. A tak jsem v sobotu ráno zabalila mému muži svačinu a doufala, že si den se starým kamarádem užije. Ve čtyři mi volal, že toho mají hodně a že přijede asi až po desáté. Čekat na něj prý nemusím.

Hlas měl živý a radostný, takhle jsem ho už pěkně dlouho neslyšela. Potěšilo mě to. Říkala jsem si v duchu, že jestli našel něco, co ho těší, budu ta nejšťastnější ženská na světě. Když jsem se ráno probudila, Jiří spal, jako když ho do vody hodí.

Šla jsem si udělat snídani. V kuchyni stála krabice se starým porcelánem. A na verandě bylo složené nějaké náčiní. Moc jsem nechápala, k čemu to Jirka má, ale říkala jsem si, že mi to vysvětlí, až vstane.

Splněný sen

„Tomu bys nevěřila,“ hlaholil, sotva se vynořil z koupelny, „co všechno se dá na takové půdě najít. Kryštof mi dal pět set za práci, a ještě jsem si mohl něco vybrat.

Tak jsem vzal tamty talíře a ten vercajk. Buď si to necháme, nebo to zkusím prodat na blešáku. Jako ozdobu na chalupu to rád někdo koupí a ještě dobře zaplatí.“ Bylo to po dlouhé době, co jsem viděla Jirku spokojeného.

Když ve středu vyrazil s Kryštofem znovu do práce, byla jsem ráda. Splnilo se to, o čem jsem snila. Manžel zase našel smysl života. Mohlo by to vypadat jako šťastný konec. Jenže jak vyjížděl stále znovu a znovu na lov, začaly se u nás doma hromadit krámy.

Jistě, o víkendech je vždycky sbalil a jel někam na bleší trh. Jenže krámů přibývalo rychleji, než je stačil prodávat. Když na podzim přivezl na valníku vrak nějakého starého auta a složil ho na můj pěstěný trávník, bouchly ve mně saze. „Takhle to dál nejde.

Musíš sem přestat ty krámy tahat. Můžeš Kryštofovi pomáhat, jak chceš, ale tu veteš už v domě nechci.“ Hrozně jsme se pohádali a nic nevyřešili. Pár dní u nás byla tichá domácnost. V týdnu manžel s Kryštofem nikam nejel.

Ale o pár dní později zase vyrazil a vrátil se samozřejmě s úlovkem. Pokoušela jsem se Jirkovi domluvit, domlouvali mu i synové. Jenže on tomu hromadění a prodávání veteše nadobro propadl.

Dochází mi trpělivost

V poslední době nemine týden, abychom se nepohádali. Mrzí mě to, ale nedokážu mlčet, když se večer plíží do domu a snaží se propašovat dovnitř další věci. To už není normální, je to posedlost. Domek, i zahrada se mění ve smetiště.

Navíc nemá Jirka žádnou vůli ke kompromisu. Zdá se, že jsou mu ty věci milejší než já. A to mě strašně bolí. Mám ho ráda, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Barbora S. (64), Břeclav   .