Vzpomínky na minulé životy si s sebou nese i nová lidská duše.

Můj soukromý život se příliš nepovedl. Dvakrát jsem se vdala, dvakrát  rozvedla. Měla jsem jen syna z prvního manželství, ten už byl dospělý a měl svoji vlastní rodinu. Přesto jsem si na nic nestěžovala, žilo se mi dobře.

V podstatě mi vlastně skoro nic nechybělo, díky dědictví po rodičích jsem byla i dobře finančně zajištěná. Bylo mi už přes šedesát, ale udržovala jsem se a tak mi většinou každý hádal o pár let méně.

Občas tak na mě ulpělo i oko muže o generaci mladšího, což mi pochopitelně lichotilo.

Upřený pohled

Nijak mě proto nepřekvapilo, když jsem jednoho dne v kavárně zjistila, že se na mě dívá mladší muž u vedlejšího stolku. Hleděl natolik pronikavě, až jsem pocítila nutnost nějak na to reagovat. Nemohlo mu být více než třicet let. Podívala jsem se mu do očí, ale on neuhnul a hleděl upřeně dál.

Neuvědomovala jsem si, že by mi byl něčím povědomý, ale intuitivně jsem pocítila, že něco společného asi máme. Zkusila jsem se přátelsky pousmát, muž si však zachoval vážnou tvář. Oči odvrátil až po dlouhé chvíli, čímž mě trochu zklamal.

Zaplatila jsem a odcházela z kavárny s tím, že už ho určitě nikdy neuvidím. Když jsem však procházela kolem jeho stolku, potichu vyslovil mé křestní jméno. Zůstala jsem překvapeně stát. Musel mě tedy odněkud znát, ale odkud? Probudilo to ve mně samozřejmě zvědavost.

Smutný osud mojí první velké lásky

Zeptala jsem se toho muže, kde jsme se předtím potkali. Neodpověděl hned, ale jeho tvář dost posmutněla. Potom řekl, že už je to hrozně dávno a že když mi to poví, nebudu mu věřit. Vybídla jsem ho, ať mluví. Chtěl vědět, jestli si pamatuji na Aleše Mlejnka. Po těle mi přejel mráz.

Odkud by mohl znát to jméno? Aleš byl kdysi mojí první velkou láskou, když jsem začala chodit na střední školu. Bydlel nedaleko nás a bylo mu o rok více. Prožila jsem s ním krásný vztah, měli jsme společné zájmy, chodili jsme do kina nebo na procházky.

Představovala jsem si, že si Aleše jednou vezmu za muže a budeme mít rodinu. Třeba by k tomu skutečně došlo, jenže zapracoval krutý osud. Aleš odjel s rodiči na dovolenou do ciziny.

Po cestě do nich narazilo nákladní auto. Můj kluk jako jediný nepřežil. Z jeho nečekané smrti jsem se vzpamatovávala hodně dlouho a až do maturity jsem odmítala jakékoliv další vztahy. Co ale může o Alešovi vědět tenhle neznámý muž v kavárně?

Potkám ho ještě někdy?

Mojí první domněnkou bylo, že se třeba jedná o nějakého vzdáleného příbuzného. Nijak se ovšem mé první lásce fyzicky nepodobal. Zeptala jsem tedy se přímo, odkud zná muž mé jméno a jak ví o Alešovi. Neodpověděl mi na rovinu.

Místo toho mi začal povídat o nejrůznějších věcech, které se kdysi odehrály mezi mnou a Alešem. Nikdo jiný o nich nemohl vědět! Byla jsem z toho naprosto v šoku. To se ještě znásobilo, když mě ten neznámý oslovil přezdívkou, kterou mi tenkrát Aleš říkal. Náhle mi to začalo být jasné.

Se slzami v očích jsem chtěla vědět, jestli mluvím s Alešem, který se znovu narodil v jiném těle. Opět jsem nedostala přímou odpověď, muž se pouze smutně usmál. Přála jsem si, aby mluvil dál, ale on se omluvil s tím, že už spěchá. Neměla jsem v sobě sílu zastavit ho.

Bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděla. Od té doby jsem přesvědčena, že smrt není nikdy definitivní a v nějaké další podobě se vracíme na svět zpátky. Třeba ke mně ještě bude osud milosrdný a dopřeje mi s Alešem v jeho nové podobě další setkání. Moc bych si to přála.

Soňa V, (62), Ostrava