Sourozence si člověk nevybírá. Ten můj je o hodně starší, bohužel to ale neznamená, že i rozumnější.

Svého bratra Ondřeje jsem moc neznala. Byl mezi námi věkový rozdíl patnácti let a on se odstěhoval ještě dřív, než jsem začala chodit do základní školy. S rodiči se příliš nestýkal. Brala jsem ho spíš jako někoho cizího. Nepřijel dokonce ani na otcův pohřeb.

Objevil se teprve ve chvíli, kdy se u matky začalo projevovat psychické onemocnění. A jeho úmysly bohužel nebyly čestné.

Chtěl mě prostě okrást!

Ondřej začal nečekaně jezdit stále častěji na návštěvy. Nejprve jsem si, stejně jako matka, myslela, že se v něm s věkem něco změnilo a on si uvědomil, jak předtím své blízké zanedbával. Věděla jsem, že s matkou to bude bohužel stále horší:

projevovala se u ní Alzheimerova nemoc a chvíle, kdy mluvila a vnímala jasně, pomalu ustupovaly těm, kdy byla zmatená. Navrhovala jsem jí, aby se odstěhovala ze svého bytu ke mně a mojí rodině, to ale odmítala s tím, že nechce být na obtíž.

Jednoho dne se mi svěřila, že Ondřej se na ní obrátil kvůli budoucímu dědictví. Snažil se prý matku přesvědčit, aby větší podíl získal on, protože je na tom hůř než já. Pravdou bylo, že byl rozvedený a zadlužený.

Dost se mě to dotklo a chtěla jsem si o tom s bratrem promluvit. Při příští návštěvě u matky jsem chtěla znát další podrobnosti, ona ale takový rozhovor bohužel popřela.

Vymyslela jsem pojistku

Ondřejův nátlak na matku se stupňoval. Ona si mi střídavě stěžovala nebo o ničem nevěděla. Když jsem na bratra udeřila přímo, ať mi řekne, co má v úmyslu, nechtěl o tom mluvit. Vlastně se mi vysmál.

Poradila jsem se s kamarádem právníkem a společně s ním jsem matku navštívila ve chvíli, kdy byla při jasném rozumu. Vysvětlila jsem jí, o co Ondřejovi jde. Sepsali jsme poslední vůli a ta zůstala u právníka uložena.

Přeji si, aby tu matka byla ještě dlouho, i když vím, že to nebude snadné. Až jednou přijde den rozloučení, bude můj sobecký bratr nemile překvapen!

Anna T. (49), Přerov