Byla jen taková hra na schovávanou a mě napadlo ukrýt se do zakázané dědečkovy truhlářské dílny.

Dětství jsem často trávila prázdniny a také volné víkendy i se svým bratrem u babičky a dědečka na vesnici. Dědeček byl šikovný stolař a s babičkou si ještě přivydělávali zdobením už hotových rakví.

Přikázali nám, abychom do této místnosti s bratrem nechodili, ale zakázané ovoce samozřejmě chutná nejlépe a nás ze zvídavosti tyto prostory přitahovaly. Jakmile byla příležitost, tajně jsme do ní vlezly. Atmosféra v místnosti byla zvláštní.

Bylo tam opravdu neobvyklé, až hrobové ticho. Celý prostor byl provoněný dřevem a čerstvými pilinami. Ale co víc – čas jakoby se tam vždycky zastavil. Občas jsme úplně zapomněli, jak dlouho tam jsme, a najednou nás babička volala.

Vždycky jsme se hrozně lekli a přemýšleli, jak se z dílny dostat tak, aby si nás nevšimla. Přes to všechno nás ale přitahovala jako magnet. Opět jsme tam museli proklouznout jako myšky za zády prarodičů.

Přiklopil na mě víko

Jednoho letního dne jsme si hráli s bratrem na schovávanou a mě napadlo, že se schovám do zakázané místnosti a lehnu si tam do jedné již vyzdobené rakve. Bratr mě dlouho nemohl najít a byl z toho dost naštvaný.

Nakonec ho ale napadlo vlézt do dědečkovy dílny a hledat tam. Když mě konečně našel, aby se mi pomstil, nenapadlo ho nic lepšího, než na mě přiklopit víko od rakve. A zlomyslně odešel. Strašně jsem se polekala, křičela o pomoc. Byla tam tma. Zmocnila se mě beznaděj a strašlivá hrůza, nemohla jsem pořádně dýchat.

Bylo to horší a horší.

Najednou jsem jako ve snu uviděla svoji maminku, jak se na mě dívá, směje se, volá na mě, natahuje ruce. Kolem ní se linula oslnivá záře. Natáhla jsem k ní ruce a ona mě za ně uchopila. Cítila jsem, jak mě táhne vzhůru z rakve ven.

A pak jsme se vznášeli kamsi vzhůru ke stropu a pak ven z okna. Cítila jsem se tak šťastně. Objímala jsem maminku a ona mě… Našla mě právě včas V tom se otevřelo víko od rakve a hádejte, kdo nade mnou stál? Vyděšená maminka, která nás přijela navštívit.

Nějaká síla, jak pak líčila, ji táhla rovnou do dědečkovy dílny, kde zaslechla mé zoufalé přidušené volání. Rakev otevřela a mě tak zachránila.

Bratr dostal vyhubováno a já se ještě dlouho bála chodit kolem místnosti, kde byly rakve a měla fobií z uzavřených prostorů. Dnes už na tuto příhodu vzpomínám s úsměvem, ale tehdy mě rozhodně do smíchu nebylo.

Šárka (57), Hradec Králové .