Poslouchat cizí rozhovor se určitě nemá. Když jsem zaslechla, jak o mně manžel hovoří, rozhodla jsem se ho vytrestat. Na ostudu bude jistě dlouho vzpomínat!

Manžela jsem si brala dost pozdě, coby rozvedeného muže s dvěma malými dcerami. Vždycky jsem je chtěla brát jako vlastní. Ale ony, podporovány svojí matkou, mě nikdy moc nebraly. Ne, že bychom se nějak hádaly.

Byly spíš takové odměřené a kritické. Ani na společných dovolených, kam jsme je vždycky spravedlivě braly, se nikdy neuvolnily. Byly prostě maminčiny a nikoli tátovy. Natož alespoň trochu moje!

Nečekané pozvání na svatbu

Mně to vždycky mrzelo, protože jejich tátu jsem nerozvedla. Když vyrostly a osamostatnily se, jejich návštěvy samozřejmě řídly. Viděli jsme se s nimi jen párkrát do roka, většinou o jejich narozeninách.

Tentokrát to ale bylo jiné. Nečekaně přijela ta starší, Eliška. „Tati, přijela jsem tě i tvoji ženu pozvat na svatbu,“ oznámila slavnostně a hned nám ukazovala krásný zásnubní prsten s velkým kamenem. „Pane jo, ten musel stát!“ vyhrknul spontánně a zároveň i obdivně.

Byl totiž odjakživa tak trochu na peníze. A taky na takové ty společenské konvence. „No jasně, že byl drahý. Nějakého chudáčka bych si taky nevzala!“ odpověděla mu Eliška namyšleně. Potom mu rukou naznačila, aby s ní šel před dům, jako ji vyprovodit.

Mně bylo jasné, že mu chce ještě něco říct.

Nemluvila o mně vůbec hezky

Nebylo to ode mě pěkné, ale pootevřela jsem okno a poslouchala. To, co jsem uslyšela, mě ani trochu nepotěšilo. „Tati, prosím tě, dohlédni na ni. Kup jí šaty a boty, ať nám nedělá ostudu!“ Chvíli trvalo, než mi došlo, že Eliška mluví o mně.

Manžel, místo aby se mě zastal, jen chytrácky přikyvoval. Dokonce hladil dceru po rameni a sliboval, že na mě dá pozor! Vjel do mě vztek. Chtěla jsem vyběhnout a seřvat je oba. Ale ovládla jsem se. Vždyť bych se prozradila, že je z kuchyně šmíruji! Vařila se ve mně krev.

Toužila jsem po pomstě. Odvetě. Ale nic kloudného mě nenapadlo. A tak, když jsem vychladla, podnikla jsem nákupy snů. Žádné šetření, žádné ohlížení se na ceny! Nakoupila jsem si snad všechno, co se mi líbilo.

Celou noc jsem šila

Manžel ani nemuknul. Když jsem si přinesla domů nové zlaté náušnice, míra jeho trpělivosti přece jen přetekla: „No to snad nemyslíš vážně. Jak si tohle můžeš dovolit?“ křičel na mě, až úplně zbrunátněl.

Já se mu ale vysmála do obličeje: „Přece nechceš, abych byla na svatbě tvojí prvorozené dcery za chudinku? Co by si o nás lidé pomysleli?“ Na tento argument neměl můj měšťácký manžel odpověď. A mě v tu chvíli napadla ta pomsta.

Odveta! V noci, když usnul, jsem z ramínka sebrala jeho kalhoty k obleku, který měl připravený na svatbu. Zkoušel si je, aby nic nezanedbal. Kalhoty jsem vzala a zkrátila jim nohavice o dobrých deset centimetrů! Trvalo mi to skoro celou noc, aby byla práce precizní a zároveň nenápadná.

Na tu svatbu jsem se začala přímo bláznivě těšit…

Ostuda a zároveň i legrace

Konečně nastal den D a manžel vedl dceru k oltáři. Krátkých kalhot si všimnul až těsně před obřadem, když si je navlékal. Nedalo se nic dělat, na nějakou výměnu nebo půjčení jiných nebyl čas.

Vypadal jako šašek. Mezi svatebčany to pěkně zašumělo, když si všimli jeho kalhot, ponožek a vyčnívajících bledý hubený nohou. Myslela jsem, že se smíchy zadusím! Po obřadu jsem ho přátelsky pohladila po hlavě.

„Tak co, neudělala jsem ti ostudu? Ale ty jsi nějak z těch kalhot vyrostl, viď? No, alespoň bude mít tvoje dcera na co vzpomínat!“

Dana K. (62), Brno