Mám milou ženu, ostatně proto jsem si ji také vzal. Jenomže to, co udělala na naše stará kolena, mě skoro připravilo o rozum. 

K dyž jsem Jiřinu poznal, byla to krásná a milá dívka. Taková čistá duše. Hodná, důvěřivá, starostlivá. Hned jsem si ji uměl představit, jak se stará o naše děti, o vnoučata a konečně i o mě.

A tak poplyne spokojeně náš život, do kterého já vložím svou práci a peníze, které vydělám, a bude se nám dařit. Vzali jsme se a šťastní a spokojení jsme byli. Ale uteklo to. Děti nám vyrostly, vylétly z hnízda a my jsme zůstali v domě sami. Syn i dcera si vedli dobře, naši pomoc nepotřebovali.

Změnila se

Když se blížil náš důchodový věk, přemýšleli jsme, co budeme dělat, až budeme mít na všechno spoustu času. Na naše koníčky, na cestování, na výlety a pěší turistiku, či cyklistiku.

Těšil jsem se a moc nechybělo, abych do toho důchodu odešel předčasně, jak jsem se moc těšil.

Manželka ovšem samozřejmě dosáhla jako žena hranice odchodu do důchodu o dva roky dříve než já. Těšil jsem se, jak na mě bude doma čekat s otevřenou náručí, případně s teplou večeří, jak budeme prožívat krásné chvíle při sklence vínka a budeme plánovat budoucnost.

Po pár týdnech jsem si ale všiml, že Jiřina pojala tu životní změnu trochu jinak, než jsem si ji představoval já. Začala svět kolem sebe vnímat jinak než dřív.

Možná proto, že jak nechodila do zaměstnání, měla více času, pročítala všelijaké časopisy, kde četla příběhy o lidech, které postihla strašná rána osudu, nebo se slzami v očích sledovala zprávy v komerční televizi, kde ukazovali neméně hrozná neštěstí nějakých jiných lidí, třeba na druhém konci světa. Musel jsem ji často uklidňovat, ale ona kvůli těm neznámým lidem byla schopná celou noc nespat, říkala mi, že na ně musí myslet, že ji z toho bolí u srdce.

A když šlo o děti nebo o zvířata, bylo to ještě horší, to často dlouho a usedavě plakala.

Šlo to snadno

Začal jsem z toho být mírně řečeno nesvůj. Takhle jsem si tedy náš sluncem zalitý důchod nepředstavoval. To budeme oba sledovat neštěstí druhých a vypláčeme si oči, nebo jak si to má drahá polovička představuje?

Nikoli, jak jsem měl brzy zjistit, představovala si to mnohem hůř. Kdybychom měli naše majetkové poměry nastaveny tradičním způsobem, nemohlo k té tragédii asi dojít, ale protože náš dům byl celý napsaný na mou choť, která zároveň vlastnila nějaké velké pozemky po rodičích na venkově a také měla přístup k našemu společnému bankovnímu účtu, samozřejmě s podpisovým právem, šlo to vlastně ráz na ráz. Než jsem něco zjistil, byli jsme skoro žebráci.

Ano, musím samozřejmě podotknout, že nebýt mé vychytralosti, kdy jsem chtěl zbavit nároku na jakýkoli majetek svého nezvedeného syna z předchozího vztahu, byl by dům i konto pod dozorem, ale na manželku jsem prostě napsal všechno, co šlo. Znal jsem její čistou duši a měla tudíž mou bezmeznou důvěru. To jsem ovšem netušil, že se z ní stane spasitelka světa.

Na mizině

Jednou, když jsem se zase vrátil unavený domů, čekala mě má milá a hodná žena jako vždy se studenou večeří. Nechala mě dopít láhev piva a pak se na mě dlouze zadívala.

„Víš, Jiříčku, ty se asi možná budeš zlobit, že jsem ti to neřekla dřív, ale musíme se stěhovat. Do bytovky. V sobotu přijedou stěhováci. Prodala jsem dům. Je moc velký a je mnoho nemajetných lidí i zvířátek, kteří potřebují pomoci.

Prospěl jsi dobré věci a tvé srdce je šlechetné.“ Díval jsem se na svou manželku dost dlouho. Musel jsem se štípnout. Nechal jsem si to od ní pro jistotu ještě zopakovat. Pak jsem si řekl, no dobře, tak máme peníze z prodeje, a to nebude málo.

Koneckonců to může být zajímavé, v důchodu to pořádně roztočíme. Dozvěděl jsem se, že za dům jsme dostali tři miliony. No, při dnešních cenách to mnoho není, ale nevadí. Jen když káplo.

Ale pak mi došlo, že Jiřinka povídala něco o potřebných a že jsme někomu prospěli. „A kde jsou ty peníze,“ zeptal jsem se. Mile se na mě usmála:

„Je jeden útulek pro opuštěné kočičky a pejsky a ti potřebují péči a pomoc. Už ji od nás dostali.“ Polkl jsem naprázdno. „To dostali všechno?“ Byl jsem ubezpečen, že ano, protože my nic nepotřebujeme. Polilo mě horko. Kolik máme vlastně na kontě?

Nesledoval jsem jeho stav už měsíce, protože jsem byl zvyklý brát si jen kapesné z kasičky v kredenci. Máme tam prý deset tisíc. A pozemky na venkově? „Ty moje latifundie,“ usmála se Jiřinka, „To už je dávno prodané.

„Jeden soukromý dům s pečovatelskou službou moc potřeboval peníze,“ mile se na mě usmívala.

Jsem spasitel

Už jsem se nezmohl na jediné slovo a jen tupě koukal do stolu. Neměl jsem ani sílu si otevřít další pivo, ale kdybychom měli rum, vypil bych celou láhev naráz.

Poslouchal jsem, jak nám bude hezky, že za pár týdnů půjdu do důchodu, budu mít pravidelnou rentu a nic mě nemůže ohrozit, na rozdíl od mnohých chudáků. Pak jsem se začal smát a smál jsem se, dokud mi nezabraly antidepresiva, která mi na to předepsal lékař. Dneska už mi to je jedno.

Jiří (64), Východní Čechy .