Hádali jsme se už před svatbou, rozvod přišel po třech letech. Nebyl to ale konec.

Naše vzájemné rozpory s Michalem se začaly prohlubovat po prvním roce manželství. Já jsem chtěla mít dítě, Karel zatím chtěl s rodičovstvím počkat. To myslím rozhodlo.

Vydrželo nám to ještě nějaký čas, ale pak jsme po vzájemné dohodě dospěli k tomu, že spolu prostě žít nemůžeme. Rozvedli jsme se a šli jsme to přátelsky oslavit. Slíbili jsme si přitom, že se jeden druhému nebudeme dál do života míchat. To jsme dost dlouho dodržovali.

Druhý rozvod byl nevyhnutelný

Já jsem si rok po rozvodu našla jiného muže. Bylo mi už pětadvacet a začaly mi tikat biologické hodiny, takže jsem příliš nepřemýšlela, zda se ke mně Patrik hodí. Samozřejmě to byla chyba, na kterou jsme přišla až tehdy, když se nám narodila malá Terezka.

Patrik se změnil v lhostejného, arogantního člověka, se kterým se nedalo na ničem domluvit a který mi skoro s ničím v domácnosti nepomáhal. Jednou mě málem fyzicky napadl a já jsem tušila, že by pro skutečnou ránu nešel daleko. Byla jsem jako v začarovaném kruhu.

Rozvést jsem se nechtěla kvůli Terezce a přitom jsem byla nešťastná a bez lásky. Neviděla jsem cestu ven. Naštěstí to dopadlo tak, že si Patrik našel jinou partnerku.

S tou mě nejprve podváděl a poté, když vše vyplavalo na povrch, do očí mi řekl, že konečně má takovou ženu, jakou hledal. Rozvod byl pak záležitostí pár měsíců.

Nečekané setkání

Žila jsem pak s dcerkou sama několik let. Absolvovala jsem pár krátkých vztahů, přece jen jsem se nechtěla od mužů úplně izolovat, i když mě dva zklamali. A pak jsem jednoho dne znovu potkala Michala. Čekal na mě před naším domem.

Tiše mě pozdravil a já pozdrav opětovala. Netušila jsem, co se bude dít a proč mě po takové době vyhledal. Michal se mě zeptal, jaký mám pocit z toho, že ho opět vidím. Nechtěla jsem to nijak komentovat.

Řekla jsem mu, že ze mě zloba už dávno vyprchala a pokud někdy vzpomínám, tak jen na to dobré. Odpověděl, že to má také tak. Pak se usmál a navrhl, abychom si někdy zašli na kávu nebo na večeři.

Měla jsem na jazyku otázku, zda mě chce znovu „balit“, ale pak jsem jen mlčky přikývla. Zařídila jsem si k Terezce hlídání a tři dny nato jsem seděla s Michalem v jedné z restaurací, kam jsme dřív chodívali spolu.

Byl to už jiný člověk

Nostalgie dolehla na nás na oba. Vzpomínali jsme a současně si i povídali o tom, co se s námi dělo po rozvodu. Michalovi nijak nevadilo, že mám dceru, vlastně – jak prohlásil – s tím tak nějak počítal. Mrzelo ho jen, že jsme neměli dítě spolu a uznal, že byl tenkrát hloupý.

Viděla jsem, že se změnil a je to úplně jiný muž než v době našeho manželství. To, co mě na něm přitahovalo, zůstalo, ale přibyla k tomu určitá vyzrálost a šarm středního věku. Rozloučili jsme se s tím, že se zase uvidíme. Celou noc jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se ten vztah obnovil.

Myšlenka, že bychom s Michalem mohli být po letech zase spolu, mi nedávala spát. Další setkání, která následovala, mě v tomto nápadu jen utvrzovala. Také Michal se choval, jako kdyby se do mě znovu zamiloval. Nejprve jsme to zkusili nanečisto.

Michal se sbližoval s Terezkou, jezdili jsme na výlety, byli na společné dovolené. Přespával u nás stále častěji, až jednoho dne jsme s dcerkou souhlasily, aby se nastěhoval natrvalo.

Od toho dne do dne, kdy jsem Michalovi řekla, že si ho chci vzít znovu za manžela, uplynulo ještě půl roku. Vzali jsme se a naše druhé manželství je úplně jiné, nemám si na co stěžovat. Měli jsme spolu syna a dnes už si oba užíváme vnoučata. Některé věci v životě se zkrátka podaří až napodruhé.

Monika Č. (60), Plzeň