Netušila jsem, že smrt mého manžela může vnést do rodiny tak zásadní rozkol. Pohádali jsme se o to, kde budou jeho ostatky. Je to nechutné. 

Můj Lojzík byl vždycky hlavou rodiny.

Když nastal problém a už už hrozilo, že přeroste v něco zásadního a začneme se mezi sebou hádat, donutil nás, abychom si společně sedli, vyříkali si to a pak navrhl řešení, které se ukázalo většinou jako nejlepší. Žijeme s rodinou manželovy sestry v jednom domě, ve staré vilce ve středních Čechách, vždycky jsme se o dům starali společně a společně také financovali jeho opravy. Problémů k řešení bylo vždycky dost a dost.

Umřel náhle

Jenomže Lojzík koncem loňského roku najednou nečekaně umřel. Dostal infarkt. Připadal mi přitom předtím stále zdravý a při jeho věku dvaasedmdesát let trpěl vlastně jen několika nepříliš významnými neduhy.

Trápila ho malinko dna, měl vyšší tlak a měl si dát pozor na cukr, ale nebylo to nic, co by ho přímo ohrožovalo na životě. Tím spíš nás jeho náhlý odchod překvapil a zaskočil.

Mě osobně až tolik, že jsem ze začátku, jak jsem si později uvědomila, ani nějak neuměla truchlit.

Neplakala jsem, nezoufala si, nehroutila jsem se. Asi jsem především neuměla přijmout tu skutečnost, že tu Lojzík najednou se mnou není.

Ještě dnes s ním mluvím, když třeba sedím v kuchyni, říkám, co musím udělat, co plánuju a říkám to nahlas, jako bych čekala, jestli mi to můj choť schválí. A mlčení považuji za němý souhlas.

Ne, nejsem bezcitná, jsou chvíle, kdy mě zle zabolí u srdce z jeho odchodu, ale honem se donutím být statečná, vím, že by to Alois takhle chtěl.

Jenomže on tu skutečně není, ať předstírám opak jak chci. A teď, když řešíme zásadní problém, nemá ho kdo rozhodnout. A navíc jde o Lojzíka samotného, k tomu by měl něco říct, ale už neřekne.

Můj proslov

Přál si pohřeb žehem, to jsme všichni věděli, v tom žádný zádrhel nebyl. Nechali jsme jeho tělo zpopelnit v krematoriu, obřad byl skromný, ale důstojný. Po něm jsme šli se širším příbuzenstvem do restaurace.

Dost se pilo, on Alois nebyl žádný protivný abstinent, takže jsme tak nějak ctili jeho nevyslovená přání. A já chtěla, abychom ctili i ta vyslovená. A proto jsem vstala a když se všichni ztišili, protože viděli, že chci mluvit, řekla jsem asi toto:

„Loučíme se s naším nejdražším člověkem, s tím, který snad ani neměl nepřátele, všichni ho milovali, byl skromný a spravedlivý a uměl vždycky dobře poradit. To už jste ostatně slyšeli před chvílí od kněze.

Ale to, co nevíte, je, že Lojzík měl jedno zásadní přání.

Občas, když jsme spolu leželi v posteli a nemohli usnout, říkal, že si představuje, jak hledá houby, při tom se mu prý dobře usíná. A že, až umře a až ho v krematoriu spálí, tak máme jeho popel vzít a rozprášit v lese.

Tam u rokle, kde je jeho nejoblíbenější místo, kde rostou v létě kozáci jako hrom.“ Pak jsem si sedla, protože jsem byla tím svým proslovem vyčerpaná, já moc nejsem zvyklá mluvit. Ještě chvíli byli všichni zticha a pak to začalo.

Tryzna se nepovedla

„No počkej, Maruško, počkej,“ začala jeho sestra Lívie. „Ty bys jako Aloise, mého bratra, vzala a rozházela někde v rokli? To si snad děláš legraci. Tomu já neříkám důstojný odpočinek ani náhodou. A to že říkal, takový nesmysl?

To se mi nechce věřit!“ Začala zvyšovat hlas a pak do toho začali vykřikovat i další příbuzní. Rozpoutala se vřava. A víte, co z té mé švagrové nakonec vylezlo?

Že já chci na tom místě Lojzíkova posledního odpočinku ušetřit, že prostě jeho popel vezmu a vysypu, což nic nestojí, místo abych ho dala do hrobu, nebo aspoň do skříňky u hřbitovní zdi a že i to rozprášení na rozptylové loučce je důstojnější, ale holt to něco stojí a já jsem stará lakota lakomá a pro korunu bych si nechala vrtat koleno.

To mi takhle všechno řekla! Mně vám úplně bušilo srdce a myslela jsem, že dostanu infarkt taky a půjdu rychle za svým nebožtíkem manželem. Ale vjela vám do mě nějaká energie, tak jsem jí to vrátila.

Řekla jsem, co si o ní myslím, že je špindíra a tak, protože je to pravda a pak jsem se ještě vrátila k tomu, že nám dluží za střechu, kterou jsme loni museli dávat novou, protože už všude zatékalo a oni sice zaplatili půlku, ale pak jsme museli ještě dělat kolem oken těsnění a na to nedali nic a vůbec jsou škrti oni a Lojzík bude hezky na věčnosti na houbách, které miloval.

Lojzík je můj

Hostina tedy skončila virválem. Urnu s popelem ale dali v krematoriu mně jako manželce a já ji nesla jako svátost v igelitové tašce domů.

Před domem mě ovšem Lívie, ta jedna baba „Kelišová“, zmerčila a hned po mně vystartovala. Šla na mě úlisně, zubila se jako měsíček na hnoji a že prý se nám to včera nějak vymklo a že se můžeme přeci dohodnout jako lidi, ostatně přeci Lojzík by to tak chtěl.

Koukala jsem na ni chvíli a pak jsem prohlásila: „Tady ho nesu. A nedám ho nikomu. Počkám, až porostou kozáci, a pak ho za nima tady Lojzíčka odnesu.

To pro něho udělám, protože si to přál.“ Koukala na mě nenávistně, myslela jsem, že mi tu urnu bude chtít vzít, viděla jsem, že se už už chystá, ale já jsem rychle zapadla do domu a zamkla, než si to v té její hlavě rozmyslela. Mám už šest neděl Lojzíka na našem lakovaném piáně a čekám. Kozáci zase porostou.

Marie (67), Střední Čechy