Než jsme k sobě s mým současným partnerem našli cestu, trvalo to řadu let.

Ve chvíli, kdy jsem Aleše poprvé spatřila po příchodu do kanceláře, netušila jsem, že jednou za pár let, budeme žít v jednom bytě, na jedné adrese a s vidinou společné budoucnosti. Přátelsky se na mě usmíval a hned se mi líbil.

Dlouho se pak nic nedělo, každému z nás ubíhal život vlastním směrem, každý si žil ten svůj život bez toho, abychom si uvědomovali, že ten druhý existuje. Po nějaké době ho přeřadili na jiné pracoviště a já jsem ho začala potkávat každý den.

Sobotní chvilky poezie

Aleš byl milý a věčně rozesmátý. Tím, že jsme každodenně přicházeli spolu do kontaktu, všímala jsem si ho víc a víc, ale stále v tom nebyl zájem, jen čistá „kolegialita“. Potom se můj život radikálně změnil. Zůstala jsem sama, bez manžela, se kterým jsem strávila dvacet let.

Našel si mladší ženu a já to těžce nesla. Snažila jsem se s tím vyrovnat, jak se dalo. Nebyla jsem zvyklá být sama, bez možnosti se někomu vypovídat, jaký jsem měla den, co nového se mi přihodilo, co se stalo.

Samozřejmě, že se můj rozvod přetřásal po firmě, takže krátce na to každý věděl, co se děje.

Najednou mi začaly chodit z neznámého čísla textové zprávy na mobil. Chodily pravidelně každou sobotu kolem poledne a já se pomalu těšila na každý další víkend a čekala, co pěkného opět dostanu.

Jednalo se o básničky, popisující krásu ženy, kterou neznámý muž tajně obdivoval a snil o ní.

Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Cítila jsem vzrušení a nedočkavost v pravidelných dávkách. Stále jsem nevěděla, kdo je původcem mých „sobotních chvilek poezie“, až jednou mě tak napadlo zeptat se Aleše, zda o těch SMS nic neví.

Zatvářil se překvapeně, ale zčervenaly mu tváře a to ho prozradilo. Od té doby jsem žádnou sobotní zprávu dál nedostávala. Začali jsme si ale spolu častěji povídat – o životě, o vztazích, o láskách, pádech i obavách. Byl milý a pozorný, nosil mi dárky a já jsem se těšila z jeho přítomnosti.

Řekla jsem mu, že ho miluji

Časem jsme se začali setkávat i soukromě, mimo kancelář, ale dlouho to nevydrželo. Měl „nějaký vztah“ a ani jeden z nás to necítil tak, že bychom spolu chtěli být nějak vážněji.

Avšak tehdy jsem to brala jako příjemné zpestření svého života a dále jsem čekala na toho pravého.

Jednou, po necelém roku od našeho posledního soukromého setkání, za mnou opět přišel do kanceláře a začali jsme si novu důvěrněji povídat. Mezitím se Aleš s tím „nějakým vztahem“ rozešel a setkávali jsme se čím dál tím intenzivněji. Po pár týdnech jsem se najednou do něho zamilovala.

Sama sebe jsem šokovala, když z mých úst zazněla slova „miluji tě“. Už dlouho jsem je nikomu neřekla a dlouho jsem nic podobného necítila. Náš vztah nebyl ideální, prošel mnoha krizemi a rozchody, kdy jsem měla pocit, že to už definitivně skončilo.

Proplakala jsem moře slz, probděla desítky nocí, kdy jsem vzpomínala na ty nejkrásnější chvíle a proklínala Aleše za to, jak mi dokázal ublížit.

Nenáviděla jsem se za to, že jsem podlehla, že jsem se nechala nachytat, ale vždycky jsme se znovu dali nějak dohromady.

Chci s ním být napořád

Dnes žijeme už dvanáctým rokem ve společné domácnosti a snažíme se o to, aby nám spolu bylo dobře. Občas se pohádáme, ale takové malé šrámy se vždy rychle zahojí.

Myslím, že mohu s klidem říct, že Aleše opravdu miluji a jsem připravena s ním být a do konce života.

S našimi povahami to není vždy cesta růžovou zahradou a někdy to mezi námi není jednoduché.  Přesto vím, že se vyplatí bojovat a nedokážu si představit život bez jeho úsměvu, doteků i těch hádek, které jsou občas, ve zdravé míře, kořením vztahu.

Ivana M. (58), Liberec