Mít dobré místo je jedna věc. Musí k tomu ale být i dobrá vedoucí.

Dlouhá léta jsem pracovala v kanceláři, v administrativě. Byla jsem ve firmě spokojená, měli jsme rozumnou starší šéfovou, která se dokázala vždy s každým dohodnout. Domnívala jsem se, že na tomhle místě zůstanu až do důchodu.

Jednoho dne ale bohužel vážné zdravotní problémy donutily naši vedoucí odejít na dlouhodobé léčení. Místo ní nastoupila úplně nová pracovnice. Hned od prvního pohledu mi vůbec nebyla příjemná – a myslím, že nikomu z našeho četného osazenstva.

Všechno se změnilo

Nová vedoucí se jmenovala Alice, bylo jí něco přes třicet a byla svobodná. Po svém příchodu k nám měla dlouhý proslov, který nepůsobil nijak přátelsky. Zdůraznila, že je zvyklá na dodržování pracovní doby, na pracovní morálku a poslušnost.

Nemá ráda, když se na pracoviště přinášejí osobní problémy. Upozornila na to, že bude kontrolovat přestávku na oběd a dodala, že případné chyby bude postihovat odstupňovanými pokutami. Jakmile domluvila a zmizela ve své kanceláři, nastalo hrobové ticho.

Vypadalo to, že se podmínky v práci úplně změnily. Do této chvíle jsme já i mých sedm kolegyň měly celkem volný režim, který jsme ale nijak nezneužívaly. Pokud se některá z nás chtěla zdržet na obědě z nějakých důvodů déle, nikdo si s tím nelámal hlavu.

Podstatné bylo, že každá z nás vždycky nakonec udělala všechnu svoji práci, a včas. Rovněž jsme si zvykly na možnost občas předčasně odejít, třeba z nějakých rodinných důvodů.

Pohoda v kanceláři byla jedním z důvodů, proč jsme vlastně v práci zůstávaly, protože podobné zaměstnání za stejné peníze bychom bývaly našly celkem rychle.

Zaspala jsem a byl problém

Navzájem jsme se nejprve utěšovaly, že to snad nebude tak horké, jak to vypadá. Je přece známo, že každý nový vedoucí chce zapůsobit a sjednat si pořádek předem. Další dny ale bohužel začaly ukazovat, že Alice to všechno myslí naprosto vážně.

Do práce chodila jako první, až jsme tajně začaly žertovat, že snad v kanceláři i spí. Odcházela jako poslední. První šoky přišly, když si jedna kolegyně potřebovala v pracovní době něco osobního zařídit. Šla za Alicí s tím, že si vše napracuje.

Nová vedoucí jí to nedovolila. Jediný důvod, který by uznala, byla nemoc s potvrzením od lékaře. Mně samotné se zanedlouho stalo, že jsem zaspala. Přišla jsem do kanceláře o deset minut déle. Alice trvala na tom, že si musím napracovat celou hodinu.

Když jsem to odmítla, řekla, že si tedy mám vzít na celý den dovolenou. Metody nové šéfové vypadaly jako úmyslná šikana, hraničící až s psychickým terorem. Nejhorší bylo, že jsme neměly nikde odvolání.

Ředitel úseku a přímý nadřízený Alice byl s naší vedoucí jedna ruka. Tvrdilo se i to, že spolu něco mají. Po téhle stránce byla bohužel Alice neprůstřelná.

Nebylo jiné řešení!

Během několika prvních týdnů se krize na pracovišti vyostřila natolik, že kvůli stresu docházelo i k různým chybám. Alice dostála svému slovu a rozdávala pokuty. Ani proti nim se nedalo nijak protestovat. A hnát to ještě výš, to si žádná z nás netroufla.

Firma byla pobočkou zahraniční společnosti a nikoho z vyšších nadřízených problémy jedné malé kanceláře nezajímaly. Bylo jen otázkou času, která z nás to vzdá jako první. Trpělivost došla nejdříve mně. Dala jsem výpověď, kterou Alice přijala bez mrknutí oka.

Vybrala jsem si ještě zbytek dovolené a mezitím si našla jinou práci, dokonce za ještě lepší peníze. O dění v bývalé práci jsem pak věděla už jen z doslechu. Postupně odešly další čtyři kolegyně a teprve potom začala firma situaci řešit.

Skončilo to tak, jak muselo, odvoláním Alice z funkce – ale bohužel i tak, jak to bývá, jejím povýšením do jiné funkce. Já už mám nyní, pár let před důchodem svůj klid a jsem ráda, že jsem v té firmě nezůstala.

Jana Č. (58), Praha