Za truchlení se považuje reakce na ztrátu spojenou s úmrtím blízkého člověka. Není to pouze jedna či dvě reakce, třeba smutek a zoufalství.

Je to komplexní reakce, která má tendenci postupem času odeznívat tak, jak se pozůstalý adaptuje na ztrátu a novou realitu s ní spojenou.

Neznamená to, že by truchlení někdy vymizelo, stopy zármutku většinou přetrvávají navždy. Proces truchlení lze tedy vnímat jako proces adaptace, člověk se učí žít v nové realitě bez svého blízkého.

Ve chvíli, kdy je tento proces přerušený, nepostupuje, člověk ztrácí schopnost pracovat, začlenit se zpátky do života, prožívat i pozitivní pocity a trvá rok, dva i několik desítek let, hovoříme o komplikovaném zármutku.

Délka bývá u každého jiná

Pozůstalý se cítí „zaseklý“ v zármutku. Člověk trpící komplikovaným zármutkem truchlí déle, než je v dané kultuře obvyklé, a je pro něj těžké přijmout skutečnost. Komplikovaným zármutkem trpí až 10% lidí.

Za dobu přirozeného truchlení se například v Americe považuje minimálně 6 měsíců od ztráty. Ve Švýcarsku a Německu se odborníci přiklání k nejméně 1 roku. U nás je to podobné.

Je třeba navštívit odborníka

Co dělat, když vás začne komplikovaný zármutek omezovat? Určitě není dobré na nic čekat a včas navštívit lékaře. K potížím se mohou vázat také somatické obtíže spojené s výrazným a dlouhodobým stresem, například bolesti zad.

Praktický lékař vám předepíše potřebné léky a doporučí návštěvu psychologa či psychiatra. Tato forma provázení odborníkem, může, ale nemusí být doplněna farmakologickou léčbou.

Jde o společně hledání, jak podpořit proces učení se žít v nové realitě bez zemřelého.