Měla jsem s mým chlapem celý život trápení. Nenechal žádnou sukni na pokoji. Nějak jsem se s tím srovnala, to jsem ale ještě netušila,  co dokáže na stará kolena! 

K dyž jsem si mého muže Ludvíka brala, věděla jsem, že není žádné neviňátko. Muzikant s pestrou plejádou přítelkyň, které o něm vyprávěly všelijaké věci a občas dávaly jeho postelové dovednosti k lepšímu ve společnosti.

Ten můj je úkaz

Byl to sukničkář. Ale koneckonců, věděla jsem, do čeho jdu, tak jsem si zase až tak stěžovat nemohla. Většinou jsem zakročila jen v případě, kdy se příliš okatě sápal před mýma očima na nějakou ženskou. Většinou to ke všemu ještě byly moje kamarádky.

On se takhle choval vždycky, když se namazal, a to bylo bohužel často. Byly dny, kdy jsem vůbec netušila, kde je, co dělá, neozýval se mi, třeba tři dny nebyl doma. Když jsem chtěla vysvětlení, něco zamumlal o kšeftu a hotovo.

On totiž hraje na trumpetu a jezdí s různými kapelami. Půjčují si ho na kšefty, když někomu vypadne hráč.

Tak co jsem mohla dělat… Jenomže jsem na jeho košili občas našla stopy po rtěnce a po kapsách nějaké šátky a prstýnky, kdoví, jak k tomu přišel. Raději jsem se neptala, beztak by byl jen oheň na střeše a zbytečné dusno.

Byl z ní paf

Takhle jsme si žili jakžtakž, dokud se náš syn René neseznámil s Renatou. Krásná holka. Blondýnka, dlouhé nohy a velká prsa, prostě prototyp sexbomby. Ludvík z ní byl paf.

Viděla jsem, jak na ní může oči nechat, jak ji hned u nás v předsíni svlíká očima a vzrušením nedýchá.

A jak prý jí to sluší a Renátko tady máte židličku a nedáte si dortíček, udělejte si pohodlí, já vám přinesu bačkůrky… No, bylo to odporné a já jsem se úplně styděla. Ta holka ale nehnula brvou, jistě je na takovou péči chlapů zvyklá.

A navíc mi k mé hrůze při její další návštěvě došlo, že jí jeho dvoření, teda spíš tokání, vůbec není nepříjemné.

Nevěřila jsem svým očím a měla úplně sucho v puse. Po té druhé návštěvě jsem udělala scénu, protože co je moc, to je moc, ale on, že jsem prý nějaká přecitlivělá a jenom se mi to zdá a ať si vezmu prášek.

Na chatě začalo dusno

Tou scénou jsem se dost vyčerpala a myslela jsem si, že si dá teď Ludvík pohov a nebude mě provokovat, ale kdepak. Když přijeli René s Renatou na naši chatu, tancoval kolem ní ten můj trubec jako o vosím rojení.

Nespustil z ní oči a nevzdaloval se na metr z jejího dosahu. Když myslel, že se nikdo nedívá, dokonce ji laškovně plácnul po zadku. Nechala si to samozřejmě líbit a on to brzy opakoval znovu, pak ještě jednou a pak tu ruku na jejím zadku nechal ještě dýl.

To byl zrovna René v kůlně, kde připravoval dříví na naše ohniště. Přišla jsem za ním a významně jsem mu sdělila:

„Rendo, znáš toho svýho otce, dávej si na tu holku větší pozor…“ Zabručel, že jo a zuřivě rozseknul poleno. Poznala jsem na jeho výrazu, že už je mu všechno jasné a hlavou se mu honí různé scénáře budoucího vývoje.

Večer se grilovalo, hrálo se na kytaru, to hraní uslyšeli sousedi, co se vraceli z hospody, a jak je u nás na chatě zvykem, bez pozvání se dostavili, že jdou kolem, tak se přidají k ohni. Tak se zpívalo, pilo a debužírovalo dlouho do noci, pak přišla ke slovu kořalka a mně docházelo, že ten vývoj není zrovna ideální.

Jenomže jak to zastavit… Ludvík přinesl trubku, a ačkoliv byly dvě hodiny ráno, začal troubit z plných plic svoje nejlepší kousky. Hrál krásně a ta potvora kozatá byla úplně u vytržení.

Sousedi se pak začali rozcházet a já jsem zjistila, že René se během toho večera tak opil, že usnul v lehátku a zdálo se, že naprosto tvrdě.

Teď mi došlo, že Ludvík svému synovi naléval předtím jednoho panáka za druhým a sebe dost odbýval. Za tím byl jistě nějaký úmysl, ale já jsem si říkala, že zůstanu bdělá a synovi tu holku ohlídám. Nepila jsem skoro nic, tak to mělo jít snadno.

Jenomže chyba lávky. Asi mi musel dát něco do pití. Probudila jsem se a ptáci zpívali a bylo světlo. U dohořívajícího táboráku ležel jen syn, který se pomalu taky začal probírat. Viděla jsem, že ti dva, můj manžel a synova přítelkyně, tu nejsou a tušila zradu.

Pak jsem do zpěvu ptáků zaslechla vysoké tóny dívčího hlasu. Nebylo pochyb. Byla to ona. René v té chvíli začínal otevírat oči a já jsem v panice ztuhla. Sledovala jsem, jak hledá tu holku.

Vstal a ten vysoký zvuk typický pro intimní chvíle mezi ženou a mužem zaslechl také. Viděla jsem, jak mu naběhla tvář, jak se mu oči zalily krví, popadl sekeru a šel za tím zvukem.

Zuřící býk

„Ne!“ vykřikla jsem a přiskočila k němu. Odhodil mě jako pírko, je to chlap jako hora. Pak šel neomylně po zvuku do naší kůlny a vyrazil dveře násadou sekyry. Byli tam spolu v nejlepším. Strhla se hrozná řež.

Děkuju bohu, že René první, co udělal, zahodil sekyru, jinak by došlo k otcovraždě. Takhle Ludvík jenom přišel o svůj nátisk, jeho rty, kterými trumpetista vytváří tón, byly na několik měsíců mimo provoz. Poznal ale, že už překročil všechny meze.

Syn mu také ostatně připomněl, aby se ke mně choval jako ke své ženě. Od té doby se Ludva víc zdržuje doma, chová se i ke mně docela zdvořile a už mě tolik neprovokuje. Našemu Rendovi jsem koupila hodinky jako poděkování. A tu holku poslal k vodě.

Bohuslava (62), Morava