Ve stáří pykám za hříchy mládí. Bývala jsem nebezpečně hezká a zahrávala si s city svých nejbližších. A to se mi ve zlém vrátilo.

Bývala jsem, jak se říká, pěkné číslo. Anebo kvítko z čertovy zahrádky. Které už bohužel dávno zvadlo. Na staré časy vzpomínám ráda, ale občas se mně mihne hlavou, že jsem možná trochu ubližovala. Někdy víc než trochu.

Byla jsem nebezpečně krásná, dnes by tomu živá duše nevěřila. Kluci byli schopní se kvůli mně postřílet. Příšerně jsem toho zneužívala. Holky mě nenáviděly, protože záviděly. Žádná neměla takovou moc jako já.

Bylo to zábavné, ale v určité životní etapě jsem už měla dostat rozum. To se však nestalo. Dnes toho lituji, ale napravit to už nedokážu. A tak mi ztroskotalo manželství číslo jedna.

To by se snad dalo omluvit tím, že jsem byla příliš mladá, lehkomyslná a nezodpovědná. Když se provalila moje nevěra s manželovým nejlepším kamarádem, muž podal žádost o rozvod. Každá jiná by se z toho poučila, jen já jsem byla nepoučitelná.

V posteli

A tak jsem se vrhla do manželství číslo dvě. Luděk mě zbožňoval, nosil mě na rukou, byl pyšný, že zvítězil mezi tolika zájemci, že si mě vybojoval. Byli jsme do sebe zamilovaní, uvažovali jsme o dítěti. Bylo to nejkrásnější období mého života.

Tehdy jsem si to tolik neuvědomovala, dnes to vím jistě. Zbyly jen bolestné vzpomínky. Jsem přesvědčena, že mě Luděk dodnes nenávidí, že mi ještě pořád nedokázal odpustit. Neměl se zkrátka vrátit ze zahraniční služební cesty o den dřív.

Anebo měl napsat, nebo zavolat, že se vrátí dřív. Našel mě v posteli se sousedem a nenechal si vysvětlit, že to byla jen bezvýznamná epizoda, že pro mě ten chlap nic neznamená, že jsem si chtěla jen něčím zpestřit ten týden, kdy jsem byla slaměná vdova.

Jsou Vánoce

Život byl zábavný a frčel, jak závodní vůz. Teď jsem sama. Samota je nejhorší o Vánocích, o tom něco vím. Zvlášť když máte problémy se zdravím. Loni jsem po operaci kolena nemohla skoro chodit, zoufale jsem uvažovala, jak budou vypadat moje svátky.

Nepřicházelo v úvahu, abych si opatřila stromeček a něco upekla. I udělat si kávu byl olympijský výkon. Seděla jsem v křesle a zoufale uvažovala, co dál. Někdo zazvonil a ve dveřích stála Luďkova druhá žena. Vytřeštila jsem na ni oči.

Jistě jí o mně vykládal hotové horory, v jeho očích jsem byla nejhorší člověk na světě. Ale ona, když se doslechla o mých trampotách s kolenem, přesto přišla a zeptala se, co potřebuji.

„Vždyť mě skoro neznáte,“ hlesla jsem. „Jsou Vánoce,“ odpověděla. „Čas dobrých skutků,“ dodala s tak milým úsměvem, že na něj nikdy v životě nezapomenu.

Vladislava (69), okolí Brna