Kamarád mě vylákal za prací do zahraničí, nabídka byla lákavá a já věřila, že to zvládnu. Byla to ale krutá škola života.

Byla jsem mladá, sebevědomá, chtěla jsem si vydělat rychle peníze a sebevědomí mi nechybělo. Vždyť jsem přece maturovala z angličtiny!

Odjela jsem hrdě do Británie, sháněla tam práci a přitom jsem zjistila, že moje znalost angličtiny je absolutně bídná… Po dvouměsíčních peripetiích jsem konečně splašila práci v pochybné restauraci, kde jsem se učila, jak se řekne kedlubna, ředkvička a podobně.

Byl to opravdu hrozný podnik, ale říkala jsem si, že se aspoň jazyk naučím. Však tam dlouho nebudu. Dospělo to konečně do fáze, kdy se za mě přimluvil kamarád v luxusní restauraci, o které se našincům ani nesní.

Měla jsem nádherný kostýmek, podávaly se tam předkrmy, hlavní jídla, dezerty, vína…

Hrála jsem komedii

Nejenže jsem neovládala moc dobře pravidla gastronomie, ale stále jsem ještě neuměla dostatečně anglicky. Byla jsem ale dobrá herečka. První týden jsem hrála divadlo, kdy jsem jako servírka na všechno odpovídala :

„Yes!“ Dařilo se mi maskovat docela dlouho, jak jsem nemožná. Host například po mně chtěl pepř, a já mu donesla papír a zeptala se ho, zda si přeje také tužku.

Byl to gentleman, proto vstal a přinesl si s vlídným úsměvem pepř z vedlejšího stolu. Měla jsem prostě víc štěstí, než rozumu. Nešlo to tak ale donekonečna.

Jednoho dne za mnou přišla manažérka a řekla, že jsem talentovaná herečka, jakou tam ještě neměli, ale servírka prý rozhodně ne, a hlavně mám zásadní problém s dorozumíváním.

Chtěla jsem zpátky

Manažérka mi ale také řekla, že jsem sympatická, milá a snaživá, a tak si mě i přes to nechá. Kromě jiných podřadných prací s Číňany v kuchyni budu vítat lidi a hlavně se příjemně a sympaticky tvářit.

Docházela jsem si pro výplatu s knížkami v podpaždí a vyprávěla, jak se učím ve škole angličtinu, abych zase dostala svou práci servírky. To proto, že brali víc a hlavně dostávali dýška. A o to mi šlo.

Tak jsem se po nějaké době zase dopracovala na své místo a začala obsluhovat. Jenže to nemělo dlouhého trvání… Poblíž restaurace se nacházelo hodně bank a velkých podniků. Jednou k nám přišli dva pánové, které pocházeli z některé z těchto institucí.

Celou dobu měli stoleček pro sebe a vůbec si mě nevšímali, což bylo ideální. Otevřeli si počítače, jen mi občas něco ukázali a já jim to nosila.

Zase jsem to zazdila

No a když všechno vyřešili, snědli a vypili, sklopili notebooky a podívali se na mě a řekli, že mají chuť na něco sladkého. Co bych jim prý poradila. A já v eufórii z toho, že jim konečně rozumím, jsem anglicky prohlásila:

„Mám pro vás velice speciální dezert, úžasný a jedinečný, který vám mohu doporučit.“ A oni na to, co to bude? A já hrdě odpověděla: „Epl pí!“ A oni: „Cože? To jako vážně?“ Tak jsem to ještě třikrát zopakovala.

Ti chlapíci zavolali manažérku a řekli jí, co jsem jim chtěla naservírovat. Manažérka mi hrozně vypadala, že jsem jim místo jablečného štrůdlu, tedy „Epl páj“ nabízela, slušně řečeno, „močení do pusy“. Poté mě manažérka opět suspendoval mezi Číňany. A to už raději navždycky.

Tereza (51), Ostrava .