Únavový syndrom je onemocnění, které bývá dost často odborníky podceňováno. Vždyť únavou přece trpí občas každý z nás. Někdo více, jiný méně. Proto je obtížná jeho diagnostika.

Nicméně jeho existence je prokázaná, a měl by se tak brát v potaz jako jiné nemoci. O co tedy jde?

Každý z nás se někdy cítí unaven. Je to vlastně normální. Ať už se jedná o únavu fyzickou, kdy máme za sebou nějakou náročnou aktivitu těla, či o únavu psychickou, kdy toho máme lidově řečeno až nad hlavu v rovině mentální.

Jde o to poznat, kdy se jedná o normální reakci organismu, a kdy už jde o únavu chronickou, která může značit počátek nějakého fyzického nebo duševního onemocnění. Typickým příkladem je např. deprese.

Když je únava trvalá

Každý z nás cítí únavu v jiné míře a projevuje se různě.

Ať už jde o slabost, svalovou únavu, ospalost, nesoustředěnost, malátnost, nebo se člověk cítí psychicky vyčerpaný, vyhledává samotu a klid, je uzavřený, a to i bez ohledu na to, že by byl nějak fyzicky vyčerpaný.

I přesto, že únavou trpí většina z nás, asi jen 2 až 3 % splňují podmínky chronického únavového syndromu. Únava u těchto jedinců je trvalého charakteru, neodezní ani po dostatečném odpočinku a trvá minimálně půl roku. Poté je namístě pátrat po příčině únavy a vyloučit jiná onemocnění.

Od běžné únavy se liší

Chronickou únavu obvykle doprovází řada dalších příznaků. Často se objevuje zvýšená teplota, obzvláště po namáhavé činnosti.

Dále to může být bolest v krku, zvětšené uzliny, bolesti svalů, kloubů a hlavy, nesoustředěnost, zapomnětlivost, napětí, úzkost, neklid a další změny. Pokud není stav včas odhalen a léčen, může nemocného v mezním případě i invalidizovat.

Dá se únavovému syndromu předejít?

Základem prevence je razantní úprava životního stylu. To znamená všeho s mírou. Pracovat tak, abychom nebyli přepjatí, naučit se přijmout věci tak, jak jsou, posilovat si sebedůvěru, najít si čas na koníčky, u nichž se odreagujeme a odpočineme si.

V neposlední řadě bychom neměli zanedbávat mezilidské vztahy, které jsou velmi důležité při fungování organismu jako celku. I když to vždycky není možné, měli bychom tomu věnovat dostatečnou pozornost. Trávit celé dny s lidmi, se kterými se necítíme dobře, nás logicky vyčerpává.

Jak se dá vyléčit?

Přibližně polovina nemocných se uzdraví spontánně sama a bez léčby.

Druhá polovina takové štěstí nemá, nicméně onemocnění je léčitelné a relativně zvládnutelné, pokud je podchyceno včas a nemocný se dostane do rukou odborníka a je ochoten spolupracovat a přijmout fakt, že může být i psychicky nemocný, což v dnešní uspěchané a na výkon vysazené době není samozřejmě nic výjimečného.

Nejdůležitější je nastavení denního režimu a dodržování správné životosprávy s důrazem na rovnováhu mezi prací a soukromím.