Ten nápad vyklidit konečně půdu, byl manželův. Byl to skutečně skvělý nápad. A poklad, který jsme tam objevili udělal mnoho lidem radost.
Konečně jsme se dočkali. Je tu Štědrý den a už za chvíli půjdeme všichni ke stromečku. Vánoce, jako obvykle slavíme u nás. Dcera s malou Eliškou a manželem k nám pokaždé přijedou na štědrovečerní večeři a na nadílku.
Manžel už dostrojil stromeček a dozadu za něj schoval náš poklad. Je přikrytý prostěradlem a nikdo by si ho neměl předčasně všimnout. My s manželem se ale už nemůžeme dočkat, až to objeví malá Eliška. Štěstí, že jsem poslechla manžela a souhlasila s vyklizením půdy.
Na půdě jsou poklady
V domě u nás na vesnici bydlím vlastně celý svůj dosavadní život. Narodila jsem se tady, vdala se, vychovala děti a teď tu za námi jezdí moje vnučka Eliška. Už před časem se mnou vnučka byla na půdě.
Připadalo jí to strašně dobrodružné. Naše půda byla už léta neuklízená. Od mého dětství se tam neustále sunuly nepotřebné věci. Snůška neskutečného harampádí, mezi tím ale mohly klidně být i velké a nečekané poklady.
Eliška se na jedné straně na půdě dost bála, ale na druhé straně by bývala moc ráda našla nějaký ten opravdický poklad. A tak jsme našli moje tři plaváčky.
Velké Eliščino přání
Leželi na dně jednoho starého kufříku, který jsem nosívala do školy na výtvarnou výchovu. Tři malé panenky. Měřily asi deset centimetrů, ale byly kouzelně vypracované. Hýbaly ručičkami, nožičkami, koulely očima.
A bylo jim už přes padesát let. Elišce se rozzářily oči. „Babi, ty jsou krásné panenky. Mohla bych si je půjčit?“ S údivem jsem se na vnučku podívala. Že by se jí opravdu líbily moje staré panenky? Vždyť doma má několik barbín a spoustu krásných hraček.
Přesto si plaváčky vzala. A navíc byla naprosto spokojená, že jsme našli opravdický poklad.
Můj dávný pokojíček
Po této události jsme se s manželem vrhli na vyklízení půdy. Skutečně mě to chytlo, protože jsem sama byla napjatá, kolik dalších pokladů ještě na půdě najdu. A skutečně. Hodně vzadu zastrčený za starým šicím strojem byl můj starý pokojíček pro panenky.
Když jsem ho uviděla, vhrkly mi slzy do očí. Ten mi přece před mnoha a mnoha lety sestavili moji rodiče.
Teď už byl sice dost poškozený a ošuntělý, ale já přivřela oči a viděla jsem všechnu tu krásu, své kamarádky, jak se tehdy kolem seběhly a každá si přinesla svoji panenku.
Pak jsme se do toho bytečku s nimi nastěhovaly a hrály si, dokud nás rodiče nerozehnali domů.
Vnučka si moje plaváčky dala do krabičky od bonbonů jako do postýlky a pak za mnou přišla a posadila se mi na klín. „Babi, Věruška, Adélka a Adámek nemají kde bydlet. Víš, moc bych si přála domeček pro panenky, ale pro tyhlety panenky.
“ Ukázala na plaváčky v krabičce. V tu chvíli mi to došlo. Ještě štěstí, že jsme můj starý byteček nevyhodili. Snad ho s manželem dokážeme dát trochu do hromady. Už jsem se nemohla dočkat, až to mužovi řeknu. Je kutil, bude mít radost z nové kutilské výzvy.
Dali jsme se do toho
Manžel byl mým nápadem skutečně nadšený. Můj byt pro panenky tehdy před padesáti lety vyrobili moji rodiče. Hráli si s tím kolik měsíců než tu krásu dali dohromady. Byl tam obývák, ložnice, dětský pokojík, kuchyňka a koupelna.
Okna byla slídová, na stěnách byl tehdy nezbytný váleček. Nakonec jsme s mužem zjistili, že zub času na tom zase až tak moc nezahlodal. Stačilo poopravit některá okna, „vymalovat“.
V krabici na půdě jsme našli i nábytek do jednotlivých místností a několik postýlek pro plaváčky.
A pak také ještě dvě další „děti“ do domečku.
Moc jsme si to užili
S manželem jsme si tu práci na domečku pro panenky moc užívali. Každou volnou chvilku jsme trávili na půdě a vymýšleli, jak bychom to „bydlení“ panenkám ještě vylepšili.
Moc nás to chytlo, sblížilo a probudilo v nás už tak trochu skomírající vzájemné porozumění.
Blížil se Štědrý den. Naše dílo bylo připravené. Těšili jsme se, až Eliška rozbalí náš dárek. A zároveň nás trochu jímala nejistota. Nebude zklamaná? Přece jen dnešní děti jsou zvyklé na daleko krásnější hračky.
Eliška byla spokojená
Naše obavy byly naprosto zbytečné. Moje čtyřletá vnučka byla naprosto nadšená. Skákala kolem domečku. Adélku, Věrušku a Adámka hned uložila do postýlek. Celý zbytek večera jsme si s Eliškou hráli.
Vařili jsme v kuchyňce, koupali „děti“ ve vaně a já se vrátila do svých dětských let. Dcera se mi trochu smála, ale měla radost. A manžel dělal ochotně plaváčkům dědu a vodil je do školy. Byl to nádherný večer.
Snad nejhezčí Štědrý večer, co jsem od dětství zažila.
Marie N. (58), Písek
