Je nesmírně tragické, když se rodiče musejí dívat do rakve své jediné mladé dcery. My to ale nakonec překonali, protože nám po ní zůstala ještě naše malá, sladká vnučka.

K dyž se člověku nedaří v práci, nemá dost peněz nebo se cítí osamělý, často si říká, jak má těžký život. Ale teprve, když se objeví opravdu velké problémy, pochopí, že se těmi řečmi vlastně rouhal.

S naší dcerou Anetou byly problémy už od dětství a já si často říkala, proč je taková, jaká je. Byla jsem s ní doma až do jejích šesti let. Zkoušeli jsme ji dát do školky, ale nikdy tam dlouho nevydržela.

Nedokázala se soustředit a občas byla i zlá na ostatní děti. Tenkrát se to bralo, že je prostě zlobivá, o nějakých poruchách soustředění se teprve začínalo mluvit. Měli jsme s manželem hrůzu, co nastane, až půjde do školy. Naše obavy se naplnily beze zbytku.

Ne, že by byla hloupá, ale učení ji nebavilo, a navíc pořád vymýšlela nějaké lumpárny.

Průšvihářka

Častokrát jsme si říkávali, že horší už to být nemůže, jenže pak přišel nějaký další průšvih, který ty předchozí hravě překonal. V páté třídě měla dvě čtyřky a dvojku z chování. Nevěděli jsme, co si s ní počít.

Přitom kdyby chtěla, tak by mohla mít klidně jedničky a dvojky, jak nám prozradila paní v psychologické poradně. Po základní škole jsme byli rádi, že se dostala alespoň do učení na prodavačku. Jenže to už byla v pubertě a začala vyvádět na plný úvazek.

Kolikrát jsme ji v noci hledali po městě nebo řešili, že nám sebrala nějaké peníze. Připadalo nám to jako zlý sen. Už jsme se skoro začali smiřovat, že nebudeme mít do smrti klid. Ale po devatenáctých narozeninách jako by se v Anetě něco zlomilo.

V obchodě, kde pracovala, si našla kamarádku Milenu. Byla to také prodavačka, ale taková cílevědomá holčina, měla to v hlavě srovnané, chtěla to někam dotáhnout a ve volném čase dělala trenérku fitness. Na Anetu měla pozitivní vliv.

Přesvědčila ji, aby si dodělala maturitu, začala taky cvičit a nakonec jí pomohla i s trenérskými zkouškami. Skoro jsme tomu nemohli uvěřit, jak se naše neřízená střela proměnila v dospělou, rozumnou ženskou.

Báječný ženich

Ve fitku se seznámila s Jirkou. Když si vezmu její předchozí známosti, a že jich bylo, byl Jirka naprostý ideál.

Dělal řidiče autobusu, nepil, nekouřil, byl posedlý zdravým životním stylem a opravoval si pro sebe domek po prarodičích. Prostě nám padl do oka a jen jsme se modlili, aby jim to s Anetou vydrželo. Chodili spolu tři roky, když nám oznámili, že by se rádi vzali.

Ten den, kdy jsem viděla naši dcerku na radnici v bílých šatech, jsem začala věřit, že se zázraky opravdu mohou dít. Nebylo to tak dávno, co bych si vsadila spíš na to, že skončí někde na ulici nebo nedejbože ve vězení.

Aneta s Jirkou byli přímo vzorový mladý pár. Jenže k úplnému štěstí jim přece jenom chybělo.

Plánovali velkou rodinu, ale čáp nebo vrána se jejich domečku pořád vyhýbali. Po pár letech marného snažení se obrátili na odborníky, jenže nikdo jim nedokázal říct, kde je chyba. Aneta si to hodně vyčítala.

Když byla mladší, trávila s kamarády hodně času v hospodě, kouřila i marihuanu a jak se mi svěřila, dokonce jeden čas šňupala pervitin. Teď si myslela, že právě tohle je příčina, proč nemůže otěhotnět.

Jirka ji ale uklidňoval, že po těch letech, kdy žije úplně zdravě, není možné, aby ta ošklivá minulost měla na její zdraví nějaký vliv. To ale nic neměnilo na skutečnosti, že každý měsíc marně čekali, jestli to konečně vyjde.

Umělé oplodnění

Anetě už bylo skoro třicet, když s Jirkou začali mluvit o umělém oplodnění. Dřív se téhle možnosti vyhýbali, připadala jim jako poměrně nepřirozené a nezdravé řešení, ale byli už hodně nešťastní. Když s tím přišla za mnou, zatrnulo mi.

Bylo to něco víc, než jen špatné tušení. Zeptala jsem jí: „Holčičko, nechtěli byste jít raději do adopce? Vždyť víš, že teta zemřela na rakovinu prsu a babička taky. A druhé tetě museli zase vzít ve třiceti dělohu, protože měla nádor.

Já chápu, jak moc chcete miminko, jenže ty hormony, co by ti kvůli tomu dávali, ty s tělem mohou udělat hrozné věci.“ Aneta se rozplakala. Prý, že je to její jediná šance, že se jí nevzdá, že už to s Jirkou probrali, a když se o sebe bude dobře starat, je riziko minimální.

Jenže z toho, jak rychle ji to rozplakalo, jsem měla dojem, že moc dobře ví, co riskuje, ale nechce o tom přemýšlet, protože se upnula k tomu, že je to jejich jediná šance na vlastní děťátko. Její gynekolog ji v tom jen utvrdil.

Prý je úplně zdravá, s manželem vedou přímo vzorný život, a i když dědičnost představuje určité riziko, není důvod, proč by nemělo být všechno v pořádku.

Ani jsem nečekala, že mladí budou mít štěstí hned napoprvé. Nemuseli nic říkat, když nám přišli oznámit tu radostnou novinu. Anetě tak zářily oči, že bylo hned jasné, co se stalo.

Snad nikdy jsem neviděla pár, který by měl z toho, že budou mít miminko, takovou radost. Tak strašně moc se těšili a my s nimi. Zdálo se, že všechno probíhá dobře. Jenže ve čtvrtém měsíci začala být Aneta posmutnělá a nemluvná. To mi k ní vůbec nesedělo.

Když jsem se jí ptala, proč se trápí, když ten nejrizikovější čas má za sebou, tvrdila mi, že jí prostě není dobře a je unavená.

Co je jí?

Nějak se mi to nezdálo. Zkusila jsem vyzpovídat Jirku, ale ani on nevěděl, co se děje.

Všichni jsme si říkali, že to opravdu snad nic není, když chodí na pravidelné kontroly k lékaři, přišlo by se na to, že něco není v pořádku. Po půl roce už měla Anetka krásné bříško, ale nevypadala šťastnější.

Jednou odpoledne jsem ji našla na zahradě pod jabloní, jak usedavě pláče. Tentokrát už jsem byla rozhodnutá nenechat to být. Na to, co mi řekla jsem opravdu připravená nebyla. „Maminko, mám strach, že je to špatné,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky.

„Našla jsem si v prsu bulku. Říkala jsem si, že to nic nebude, že je to od toho, jak mi rostou prsa. Jenže už jsou to dva měsíce a je to čím dál tím větší. A navíc mi v podpaží otekla uzlina.“ Měla jsem co dělat, abych neomdlela.

Všechno, co se v minulosti stalo, byly ve srovnání s tímhle nepodstatné hlouposti. „Holčičko, proč jsi to neřekla doktorovi,“ nechápala jsem. „Bylo to moc brzo. Měla jsem strach, že by mě poslal na potrat.

A teď se bojím, že je to rakovina a že možná Natálku ani nedonosím.

Maminko, já se tak strašně bojím.“ Začala jsem ji přesvědčovat, a vlastně i sama sebe, že se nemusí hned jednat o zhoubný nádor. Ale někde hluboko v sobě jsem cítila takový malý ledový kousek hrůzy, který mi napovídal, že je to opravdu špatné. Ještě ten den se Aneta svěřila Jirkovi a ráno jeli k lékaři.

Marné naděje

Modlili jsme se, aby vyšetření dopadla dobře, ale Aneta musela hned do nemocnice. To, čeho jsme se obávali, se stalo skutečností. A navíc vyhlídky nebyly dobré, protože rakovina se už dostala do těla.

O léčbě s námi Aneta odmítla mluvit a zakázala i ékařům, aby nám podávali jakékoli informace. Od Jirky jsme se dozvěděli, že když jí v nemocnici řekli, jak špatně na tom je, upjala se k jedinému.

Donosit Natálku i za cenu toho, že ji ta strašná, zlá nemoc zabije. Jirka ji přemlouval, že by měla zkusit cokoli, co půjde, jenže ona nechtěla slyšet o ničem, co by mohlo ublížit děťátku. V době, kdy bychom se měli těšit a radovat, jsme prožívali peklo.

Aneta byla ale podivně klidná. Rozhodla se, a byla přesvědčená, že správně. Nad malou Natálkou jsme všichni plakali, a nebylo to jen štěstím. Aneta byla na pokraji sil a nezbývalo jí moc času.

I tak ale měla ten nejzářivější úsměv, když chovala svou vytouženou dcerušku. Osud jim dal jen kratičký čas.

Přes veškerou léčbu, do které naše statečná dcera začala po porodu vkládat naděje, byla Natálka se svojí maminkou jen dva měsíce. Nemoc už byla příliš pokročilá a mnoho se toho dělat nedalo. Na to, co přišlo potom, nechci vzpomínat.

Dnes jsou Natálce tři roky a roste jako z vody. Kdykoli se na ni podívám, vidím naši statečnou dceru, která kvůli ní obětovala život a říkám si, že ať bude její dcerka jakákoli, nikdy se na ni nebudu zlobit tak, jako kdysi na Anetu.

Alena (61), Olomouc