Můj skvělý muž se proměnil v protivného dědka, kterého se každý bál. Jednou ale zjihl při pohledu na nádhernou noční oblohu. Lojza býval tak fajn chlap! Miloval hudbu, rozuměl legraci a byl životní optimista a moje velká opora.

Pak ale najednou přišla chvíle, kdy se změnil.

Nebylo to po žádné nemoci ani životním zlomu, prostě se jednoho dne ráno probudil a byl z něho někdo zlý, protivný, nenávistný člověk, kterého jsem nepoznávala.Život s ním se proměnil v peklo, musela jsem poslouchat jeho nářky a pesimistické výlevy od rána do večera a v noci nemohl spát, a to chtěl dokonce, abych mu četla. Bývala jsem často nevyspalá, unavená.Už si toho začalo všímat i okolí.

Měl svůj den

Ten den začal Lojza už ráno v posteli, že v sousedství řve kohout, pak ho rozčílili ptáci, zejména kos, co sedí schválně na naší střeše.

Rohlík k snídani byl gumovější, než jindy, rama zkažená, i když mě připadala normální, pořad v televizi začal dříve nebo jsem mu posunula hodiny.Přes den bylo hrozné horko a večer kolem deváté udeřila bouřka. „Zase budou záplavy!“ opakoval u okna stále dokola.

Pokusila jsem se ulámat tu jeho náladu slovy: „.V blízkosti domu nemáme žádnou řeku.“ Naštval se, že mám názor.Ještě před pár lety to bylo jinak. Radoval se, že má ženu, se kterou si představoval, že zestárne a dvě děti.

Co víc si přát?

Tato motivace mu ale najednou nestačila. Během dvou let se ze štíhlého sportovce změnil v devadesát kilo vážící cosi a okruh jeho zájmu se scvrkl na fotbal.Modlila jsem se, aby vyhrálo jeho oblíbené mužstvo, protože pokud ne, nastalo doma peklo dvojnásobné.

Vyběhl z domu Po hodině se bouře zklidnila a my zalehli do postele. Po pěti minutách ale vyletěl Lojza z postele rychlostí kulového blesku.Kolem domu prý někdo chodí. A věděl hned, kdo to je. Ty neposlušné děti z ulice, o které se jejich rodiče nestarají.

On by nikdy rozhodně nenechal svoje děti běhat za tmy o půl jedenácté v noci po venku.

Na chodbě se ve tmě málem zabil, jak se rozespalý potácel rychle ven, aby je seřval.Nakonec se mu povedlo najít klíče a vymyslet pár ostrých nadávek, co na ty parchanty bude řvát. Běžela jsem za ním, abych ho zklidnila.

Vyřítil se do tmy a už se chystal otevřít pusu, protože skutečně uviděl od našeho domu párek utíkajících teenagerů.Najednou ji ale zase zavřel. Místo toho obrátil oči k obloze.

Byl asi úplněk, protože měsíc se zdál být neuvěřitelně veliký a kolem něj nesměle pomrkávaly hvězdy, jako by se bály, aby Lunu nesesadily z postu nejvýraznějšího bodu oblohy.Stál tam dlouho celý dojatý a nabíral do plic noční letní vzduch.

Najednou mě objal a zjihle zašeptal: „Vidíš, Maruško, tu nádheru?“ Se slzami v očích jsem kývla.

Ten večer jsme si pod hvězdnou oblohou hodně vyříkali a musím říct, že se můj Lojza od toho rozhovoru hodně snaží, aby nebyl tím nerudným dědkem, co přitahuje jen hněv a zkázu.

Marie (73), Krkonoše .