Nikdy mě nenapadlo, že se zamiluji do muže o dvacet let staršího. A už vůbec ne, že to bude otec mé nejlepší kamarádky. Jenže cesty osudu jsou nevyzpytatelné…
S tátou mojí nejlepší kamarádky Veroniky jsem si vždycky bezvadně rozuměla. Už jako dítě. Veronika byla neplánovaná a tak ji její rodiče měli, když jim bylo necelých dvacet let. Já jsem naopak měla rodiče starší.
Když jsem se narodila, matce bylo osmadvacet a tátovi třicet jedna. U Veroniky doma jsem trávila mnoho času. Její rodiče byli bezva. Zatímco doma jsem měla pocit, že mi nikdo nerozumí, u Verči to bylo vždycky super.
Jejím rodičům jsem se svěřovala mnohem víc než vlastní mámě. Také je docela možné, že mi její táta Jaroslav částečně nahrazoval mého vlastního otce, který mě a mámu opustil, když mi bylo osm let.
Náhradní táta
Roky plynuly a naše přátelství s Verčou stále pokračovalo. Dokonce jsme se dostaly i na stejnou střední školu. O prázdninách mě její rodina s sebou často brala na dovolené na hory, kde mě Jaroslav učil lyžovat.
Co si pamatuji, vždycky s ním byla sranda. Neustále vymýšlel různé hry, takže jsme se nikdy nenudily. Zbožňovala jsem ho a respektovala zároveň. Nejradši bych s ním trávila i Vánoce, ale to jsem vlastní mámě samozřejmě nemohla udělat.
Když jsme s Verčou dospěly a domů se vracely z koleje jen na víkendy, vždy jsem se těšila víc k nim než k nám domů.
Rána osudu
Po vejšce se Veronika vdala a založila rodinu. Naše přátelství to ale nijak nenarušilo. Se svatbou jsem ji následovala o tři roky později. Bydlely jsme s našimi manžely ve stejné ulici, takže jsme si vypomáhaly s hlídáním i se vším, co bylo potřeba.
Osud se však ke mně zachoval velmi krutě. Když bylo mému synovi patnáct let, manžel měl těžkou autonehodu, kterou bohužel nepřežil. Bylo to nejhorší období mého života. Manžela jsem velmi milovala a nedokázala jsem si představit, jak bez něj všechno zvládnu.
Byl mi oporou
Trvalo několik let, než jsem se ze smrti manžela vzpamatovala. Kdyby nebylo mého syna Roberta, kdoví jestli bych to vůbec zvládla. Kromě syna mi byl ale velkou oporou i Verči táta Jaroslav.
Po smrti manžela mi pomohl zařídit pohřeb, řešil se mnou právnické věci, pozůstalost, byl po ruce pokaždé, když jsem potřebovala opravit něco v domácnosti. A také mi vždy poskytl rameno, když jsem se potřebovala vyplakat.
Zamilovali jsme se
V té době, kdy jsem truchlila po zesnulém manželovi, jsem Jaroslava vůbec nevnímala jako potencionálního partnera. Ani ve snu mě nenapadlo, že by mezi námi mohly vzniknout milostné city.
Ale když jsem se po dlouhé době otřepala a začala zase normálně žít, uvědomila jsem si, že Jaroslava už dávno neberu jako náhradního tátu. Vnímala jsem ho jako chlapa, který měl charisma a který se mi líbil.
Vídali jsme se stále častěji, až to prostě jednoho dne překypělo a my jsme skončili v posteli. Přiznal se mi, že to cítí stejně, ale že se snažil své city vůči mě potlačit, protože je stále ženatý s Verči maminkou.
Co bude dál?
Náš „vztah“ trvá už půl roku a nikdo o nás dvou nemá tušení. Jaroslav stále žije s Verči maminkou, kterou mám ráda a vážím si jí, a poslední co bych chtěla je ublížit jí. Jaroslava však miluji a jen tak se ho vzdát také nedokážu a nechci.
A pak je tu samozřejmě samotná Verča – moje nejlepší kamarádka, která by mi nikdy neodpustila, že jsem si něco začala s jejím tátou a zničila tak manželství jejích rodičů. S Jaroslavem jsme tak v bezvýchodné situaci.
Jediné, na čem jsme se dohodli je, že náš vztah musí zůstat utajen, protože nechceme nikomu ublížit…
Nina L. (48), Děčín
