Bylo to na začátku podzimu. Ve čtvrtek pršelo a bylo pošmourno, hodně se ochladilo a počasí spíš než na začátek října vypadalo na listopad.

Ale v pátek kolem desáté zmizela mlha, mraky se roztrhaly a bylo tu babí léto jako vyšité. S manželem jsme se chystali, že jakmile přijdeme z práce, vyrazíme za dcerou. Nedávno se jí narodil chlapeček Toníček a my se na ně na všechny moc těšili.

Člověk by řekl, že v tak krásném počasí se všechno musí dařit jako na drátkách. Ale opak byl pravdou.

Vyjeli jsme se zpožděním

Manžel musel zůstat v práci o něco déle, pak jsme nemohli najít tašku s dárky pro mladé a vnoučka, do zahrady utekly slepice a nechtěly se nechat zahnat do ohrady. Prostě co šlo, to se pokazilo. Z domova jsme nakonec vyráželi o víc jak hodinu později.

Karel, můj muž jezdí dobře, ale poměrně rychle a agresivně.

Jezdí tak od doby, co se otřepal z počáteční nejistoty nového řidiče, poté co si v devatenácti udělal řidičák. Už tenkrát jsme spolu chodili a musím říct, že dokud si nebyl tak jistý, cítila jsem se s ním v autě mnohem lépe.

Potom, co si začal věřit, začal šlapat na plyn a manévrovat tak rychle, až mi z toho přecházely oči. Řízení auta u nás bylo častým zdrojem sporů. Ne že bychom se kvůli tomu nějak strašlivě hádali. Já se prostě bála a on mi vyčítal, že mu nevěřím.

Situace se trochu zlepšila, když se nám narodily děti. Jenže když vyrostly a vyletěly z hnízda, všechno se vrátilo do starých kolejí. Když jsme ten den vyjížděli ze vrat, byla ve mně malá dušička.

Karel doslova pěnil, měl vztek kvůli tomu zpoždění a já věděla, že se pokusí dohnat čas, až vyjedeme na dálnici.

Byl hrozně netrpělivý

Mé obavy se samozřejmě naplnily. Ze sjezdu na dálnici vyrazil jak raketa, byl netrpělivý a předjížděl i tam, kde by se to nemělo. Mlčela jsem.

Když jste s někým víc jak třicet let, tak už víte, kdy slova nic nezmohou a spíš ještě něco pokazí. Tak jsem si pevně zahákla ruce za kolena a snažila se zklidnit žaludek. Jak se nehoda odehrála, vlastně přesně nevím.

V jednu chvíli se Karel rozhodl předjíždět kamion a několik aut. A pak se najednou objevilo další vozidlo, náš vůz se smýkl ke straně, roztočil se a pak už si nic nepamatuji. Probrala jsem se až v nemocnici.

Vůbec jsem netušila, kde jsem, co tam dělám a jak jsem tam dlouho. Chvíli poté, co jsem otevřela oči, přišla lékařka.

Pomalu a trpělivě mi vysvětlovala, že jsme měli nehodu. Manžel je prý až na pár odřenin a tržných ran v pořádku, řidiči z těch dalších dvou aut také, já jsem dopadla nejhůř. Ale prý se z toho dostanu. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to nezdá.

Ruku už jsem nerozhýbala

Když jsem se znovu probrala, už jsem měla hlavu jasnější. Lékařka mi vysvětlila, že jsem utrpěla těžký otřes mozku. Měla jsem zhmožděnou pravou nohu a nejhůř dopadla pravá ruka. Tu jsem měla vytrženou z ramenního kloubu, přetrhané svaly, vazy, nervy i šlachy.

Říkala, že by mohlo dojít k omezení hybnosti, ale jak moc, to se uvidí až za čas. Chtěla jsem hlavně vidět manžela. I když to všechno byla jeho chyba, já byla ráda, že to nedopadlo hůř. Ale trvalo mu několik dní, než přišel.

Od dcery a od syna, který také přijel, jsem se dozvěděla, že má výčitky svědomí. Když mě konečně navštívil, ani se mi nedokázal podívat do očí. Ruku jsem nakonec nerozhýbala. Zůstala mi viset podél boku jako mrtvé křídlo.

Musela jsem se učit všechno dělat levačkou. Snesla bych to, kdyby mezi mnou a Karlem bylo všechno v pořádku. Jenže on se mi vyhýbal. Po návratu z rehabilitačního ústavu mi doma vždycky jen pomohl s tím nejnutnějším a pak utekl do hospody.

K psychologovi nechtěl

Měla jsem se v klidu zotavovat a namísto toho jsem se snažila rozmluvit a dát do pořádku muže, kterého jsem měla ráda a který teď začal pít a chovat se naprosto nepochopitelně. Nedokázala jsem mu pomoci, jak by  potřeboval, a zajít za psychologem odmítal.

Děti na něj měly vztek, viděly v něm zbabělce a slabocha. Já se ho zastávala, ale všechno bylo marné.

Nakonec skoro přesně na rok po nehodě si sbalil věci a odstěhoval se z domova ke kamarádovi. Protože bydlel nedaleko ode mě, mohla jsem pozorovat, jak se pomalu upíjí. A pak přišel soud. Rozsudek byl v podstatě mírný, hodně velká pokuta a podmínka.

Jenže právě mírnost trestu jako by měla na Karla ještě horší vliv. Pití nabralo větší obrátky.

Nemohu ho nechat být

Když ho vidím, jak se opilý potácí ulicí, mám chuť vzít ho domů a udělat všechno pro to, aby byl zase v pořádku. Všichni, i naše děti, mě od toho ale zrazují. Říkají mi, že bych se měla rozvést, nejlépe se odstěhovat a začít nový život.

Že mi ještě může uškodit, protože jeho pití ho stojí spoustu peněz, které bere i z našeho společného účtu. Asi mají pravdu, ale nedokážu to. Prostě ne. I když on mě opustil ve chvíli, kdy jsem ho potřebovala, nemohu se zachovat stejně.

Pořád doufám, že přijde chvíle, kdy bude schopný přijmout pomoc, dá se do pořádku a zase budeme spolu jako dřív.

Jarmila (64), severní Čechy .