Řekl mi, že když ho opustím, sebere mi naše děti. A že už se s nimi nikdy neuvidím! Myslela jsem si, že něco takového nikdy neudělá. Až se jednoho dne nevrátily domů z výletu s tátou. Zmizely. Navždy. A mě zbyla prázdná náruč!

Kdybych byla poslechla svou mámu! Když jsem jí představila svého budoucího muže, nebyla vůbec nadšená. Říkala, že smíšená manželství většinou nefungují.

Že si beru muže z kultury, kde žena nemá žádnou cenu. Říkala, ať od něj dám rychle ruce pryč, nebo mi zbudou oči pro pláč. Prý to cítí v kostech. Ale vyprávějte to dvacetileté holce, které se dvoří čokoládový krasavec.

Za pár týdnů jsem byla v jiném stavu a nebylo co řešit. Museli jsme se vzít. Když přišel na svět syn, vypadalo to, jako by mi můj muž chtěl snést modré z nebe. Byla jsem šťastná. Když jsem si vzpomněla na mámino varování, musela jsem se pousmát. I maminky se přece mohou mýlit, říkala jsem si.

Našel si milenku

Krize přišla hodně brzy. Poté, co jsem si z porodnice přinesla domů druhé dítě. Dceru. Přísun modrého z nebe ustal. Během několika týdnů se strašně změnil.

Z pozorného, galantního muže se stal nepříjemný chlap. Připadalo mi, že domů chodí jen proto, že na něj čeká teplá večeře a že má v noci v posteli příjemnou společnost. Hádali jsme se skoro každý den a on začal chodit po barech.

Dokonce se mi doneslo, že si našel milenku. Pár bloků od našeho bytu. Udělala jsem mu scénu. Chladně mě pozoroval, a když jsem se na chvíli nadechla, skočil mi do řeči. „Asi ti pořád nedošlo, že jsi jen moje žena. Takže mě budeš poslouchat. Chceš dělat potíže?

Budeš litovat!“ A odešel. Vrátil se až po několika dnech. Pak přišla chvíle, kdy na mě vztáhl ruku.

Nechal dětem vyrobit pasy

V tu chvíli se ve mně probudila hrdá emancipovaná žena. Řekla jsem mu, že jestli to udělá příště, požádám o rozvod. „Zkus to a já ti seberu děti. A odvezu je někam, kde je nenajdeš. Budeš litovat dne, kdys mě poznala, holčičko.“ Vyhrožoval mi a já mu nevěřila.

Netrvalo dlouho a doopravdy mě v opilství zmlátil. Požádala jsem o rozvod. Připouštím, že jeho výhružky jsem zpočátku nebrala úplně vážně. Vždyť o děti v posledních dnech vůbec nejevil zájem. Řekl mi jenom, že budu mít to, co jsem chtěla, a odstěhoval se.

Dokonce souhlasil s tím, že budeme praktikovat systém, jako bychom už byli rozvedeni. Děti si bral jednou za čtrnáct dní na víkend. Jenže pak jsem se úplně náhodou dozvěděla, že jim nechal udělat bez mého vědomí pasy. Zamrazilo mě v zádech.

Už v té době si připravoval půdu. Byl rozhodnutý, že je unese.

Na policii mi řekli, že jsem asi kapku paranoidní. Třeba jen s nimi chce občas zajet do sousedního Německa na zmrzlinu. Je to přece jen pár kilometrů. Prý si dělám zbytečné starosti.

A pak se děti jednoho nedělního večera z víkendového pobytu u táty nevrátily. Nejdřív jsem se snažila postupně všem třem dovolat na mobil. V sobotu jsem s nimi přece ještě mluvila. Zastihla jsem je právě u šimpanzů v zoologické zahradě. Teď měly mobily vypnuté.

A jejich otec ten svůj nebral. Zlé tušení bylo minutu od minuty silnější. Na policii se mi tentokrát už nesmáli. Prý mám zatím zůstat doma a oni prověří, co se s nimi mohlo stát. A když se do půlnoci neozvou, rozjedou pátrací akci.

Taky budou informovat celníky. Mám přinést jejich fotky, aby na hranicích znali jejich podobu. To, kdyby děti ještě byly pořád v republice.

České úřady mi nepomohly

Ráno se probudil i pan soudce. Vydal předběžné opatření, že děti patří do mé péče. A tím to pro všechny viditelně skončilo. Jenže mně zmizely dvě děti! Celé týdny jsem chodila po večerech po městě a vylepovala plakáty s jejich podobiznami. Sama.

Všichni se na mě vykašlali. Zjistila jsem, že na hranicích o mých dvou zlatíčkách nikdo nikdy neslyšel. Soudce dělal mrtvého brouka a ignoroval i fakt, že únosce pravidelně vozí do našeho města svou novou přítelkyni. To, když si vyzvedávala na sociálce dávky.

Novináři mi pomohli dostat můj příběh do časopisů i do televize. Nic nepomohlo. Můj teď už bývalý muž své výhružky splnil. Děti zmizely kdesi v Německu v jeho velké rodině. Mé utrpení tím ale jenom začalo.

Vždycky nějak zařídil, abych se aspoň v útržcích dozvěděla, co se s mými potomky právě děje. Obvykle se o tom zmínila jejich „nová maminka“, která se v Čechách jednou měsíčně stavovala u kadeřníka. A ten vše u kafe převyprávěl mně.

A tak jsem věděla, že oba strávili skoro rok u své „opravdové“ rodiny. Že po návratu začali v Německu chodit do školy. Já sama jsem oběma vždycky upekla k narozeninám jejich oblíbený dort a slavnostně prostřela stůl.

Co kdyby se objevili ve dveřích a hladově se vrhli na chlebíčky? Do komory v našem bytě jsem zase na Tři krále ukládala dárky, které jsem rok co rok kupovala k Vánocům. A pokaždé jsem obrečela, když jsem tam dávala další panenku či dres synova oblíbeného klubu.

A ve fotorámečku jsem pečlivě ošetřovala blednoucí fotku svých zmizelých dětí. Jedinou památku, která mi na ně zbyla.

Poznají mě vůbec?

Přestala jsem spílat osudu a chtěla jsem na něm vlastně jen jedinou, úplně malou laskavost. Abych se s dětmi mohla alespoň potkat.

Říct jim, že jsem jejich máma a že jsem se na ně nevykašlala, jak jim celé roky tloukl do hlavy jejich otec. Že je mám pořád ráda. A dát jim třeba do ruky papírek s telefonním číslem. Dočkala jsem po dlouhých jedenácti letech.

To, když jsem si došla pro soudní obsílku. Byla v ní pozvánka do Německa. K opatrovnickému soudu. Nedovedete si představit tu nervozitu. Budou se ke mně vůbec ještě hlásit? Poznají mě po tolika letech? A budu si s nimi moci aspoň dojít třeba na zmrzlinu?

Auto jsem napěchovala dárky, které byly roky odložené v komůrce. V koutku duše jsem si naivně představovala, že jim je budu moct předat. Patnáct minut. Přesně tolik jsem dostala od akurátních německých soudních úředníků.

Ke všemu jsme se měli setkat jen přítomnost paní ze sociálky. V šedé místnosti bez kytek a oken zčernaly i poslední růžové sny.

Řekla jsem mu, že ho mám ráda

Dcera mě nepoznala. Dokonce se potichu zeptala té úřednice, kdo je vlastně ta paní. Strašně to bolelo. Na synovi bylo vidět, že mě poznal, jen neví, jak se k tomu postavit. Rozhodla jsem se, že mu to nebudu stěžovat.

Jen jsem ho česky oslovila jeho dětskou přezdívkou. A řekla jsem mu to, že ať se stalo cokoliv, vždycky bude můj syn. A že ho mám ráda. Věděla jsem, že cokoliv jiného nemá smysl. Že se vidíme naposledy.

Když soud skončil, snad hodinu jsem seděla v autě, než jsem se vůbec odvážila otočit klíčkem v zapalování. Byla jsem úplně na dně.

Ani nevím, co mě donutilo pokračovat dál, ale pak jsem se rozhodla ukončit aspoň jedno trápení. Hned po příjezdu do Čech jsem zastavila u prvního dětského domova, o němž jsem věděla.

A s čistým svědomím jsem tam odnesla všechny dárky z auta, které jsem tolik let schraňovala. Místním dětem udělaly obrovskou radost, tolik hraček prý neviděly nikdy v životě.

 Milena R. (53), Praha-východ.