Stalo se to už celkem dávno, ale zapomenout na to nedokážu do své smrti. Možná to byl trest za to, že jsem se chovala lehkomyslně, kdoví, ale tomu uvěřit odmítám. 

Svou první vysněnou dovolenou u moře jsem trávila s kamarádkou v Chorvatsku.

Bylo to už pár let po sametové revoluci, hranice se otevřely a sousta lidí začala jezdit do exotičtějších destinací, ale my jsme si chtěly jen užít mořské vlny, pláže, opalování, zmrzlinu a nemuset se strachovat bůhvíjakých tropických nemocí.

Tady to byla taková turistická „jistota“. Užívaly jsme si to náramně. Kamarádka tam dokonce potkala jednu známou, se kterou pár dní před naším odjezdem vyrazily na výlet, o který jsem já nestála, tak jsem byla ráda, že má s kým jet.

A právě v ten den jsem u bazénu potkala Rudolfa. Na první pohled jsem se do něj zamilovala a ani já mu nebyla lhostejná. Zkrátka, zbytek dovolené jsem strávila většinou s ním.

Ještěže se měla kamarádka s kým zabavit… Bylo to krásné, romantické, ale protože jsem v té době už nebyla žádný hloupý „zajíc“, bylo mi od začátku jasné, že jde nejspíš jen o takovou tu klasickou „letní lásku“, na kterou nám zbudou jen krásné vzpomínky.

Studená sprcha

A tak to taky bylo. Sice jsme si před odjezdem vyměnili telefonní čísla, ale po návratu už se Rudolf neozval. A ani já jemu – ani jsem s tím stejně nepočítala. Nebrala jsem to nijak tragicky, ale to se brzy mělo změnit.

Když se mi opozdila menstruace, byla jsem ještě celkem v klidu, to se prostě někdy stává a zřejmě se na tom podílelo i to cestování. Jenže po dalších dvou týdnech jsem už trochu znervózněla, a tak jsem si radši v lékárně koupila „pro jistotu“ těhotenský test.

O víkendu jsem si ho doma udělala – a  objevily se dvě čárky! Nejdřív jsem málem nevěřila vlastním očím. Pro jistotu jsem se objednala ke gynekologovi, který ale mé obavy potvrdil – byla jsem těhotná! Udělaly se mi mžitky před očima.

S něčím takovým jsem vůbec nepočítala, vždyť jsme si dávali pozor… Ale takových už bylo, blesklo mi hlavou.

Odhodlaná

Odešla jsem domů s tím, že si musím vše rozmyslet. Nedalo se nic dělat, musela jsem to Rudolfovi zavolat. Měl právo to vědět. Vytočila jsem číslo a snažila jsem se sdělit mu tuto skutečnost pokud možno klidně a věcně.

Vyslechl mě, ale pak mi sice slušně, přesto však naprosto jasně řekl, že se mnou, natož s dítětem, do budoucna vůbec nepočítá. Má známost, se kterou už dlouho žije, já pro něj byla opravdu jen to „letní povyražení“ – ostatně stejně jako on pro mě.

Ale zachoval se aspoň trochu čestně a řekl, že rozhodnutí nechá na mně. V případě, že bych si chtěla dítě přece jen nechat, zodpovědnosti se nezříká a alimenty prý platit bude.

Sice mě to trochu mrzelo, ale asi jsem nic jiného nečekala, a když, tak možná i horší chování. V té chvíli už jsem si ale byla naprosto jistá, že si dítě nechám.

Byla jsem už přece jen ve věku, kdy mé biologické hodiny netikaly, ale spíš bily na poplach, a možná se mi už další šance mít dítě v životě nenaskytne. Rozhodla jsem se tedy být svobodnou matkou.

Jsou dvě!

Měla jsem dost štěstí, že mi nechybělo zázemí. Pronajala jsem svůj byt a přestěhovala se do domku k rodičům, kteří sice nade mnou zpočátku trochu kroutili hlavou, ale řekli, že mi pomůžou. A po prvotním šoku se začali na vnouče i těšit.

Měsíce ubíhaly, bříško mi rychle rostlo, ale s ním najednou rostly i moje pochybnosti.

Obávala jsem se, jestli jsem se přece jen neunáhlila, jestli vůbec budu dobrá matka, jak zvládnu skloubit práci a péči o dítě… A do toho mi ultrazvuk ukázal, že čekám dvojčata! To jsem opravdu nečekala a málem to se mnou seklo.

Jedno dítě bych snad ještě zvládla, ale dvě najednou? Celé noci jsem o všem dlouho přemýšlela, ale naštěstí mi rodiče řekli, že kde je místo pro jedno dítě, bude i pro dvě, a že mi samozřejmě budou pomáhat, jak jen to půjde.

Nakonec jsem se trochu uklidnila a s postupujícím časem se začala na miminka těšit. Aspoň to budu mít „z jedné vody načisto, říkala jsem si.

Termín porodu se pomalu blížil, zůstala jsem doma, sotva jsem se valila, ale už jsem se nemohla dočkat, až své děti uvidím a poprvé si je pochovám. Můj otec mezitím připravil v našem domku krásný dětský pokojíček a já chystala dvojí výbavičku.

Nic nenasvědčovalo tragédii, která měla přijít. Na první kontrole, na kterou už jsem šla do porodnice, se doktor začal tvářit nějak ustaraně.

Dlouho poslouchal ozvy, pak mi udělal ultravzuk a nakonec jen smutně potřásl hlavou, a ohleduplně mi sdělil tu hroznou zprávu: „Je mi to moc líto, ale došlo k vážným komplikacím. Jedno z vašich dvojčátek už nežije.

Pokusíme se zachránit alespoň to druhé, ale musíte okamžitě na sál.“ Zůstala jsem jako opařená. Nejdřív jsem tomu vůbec nemohla uvěřit. Ale bylo to tak.

Uzlíček radosti

Další události jsem pak vnímala jen jako v mlze, odněkud z dálky. Odvezli mě na sál, kde císařským řezem vyndali obě děti – jedno živé a jedno mrtvé… Byli to oba chlapečci. Kája – pojmenovala jsem ho po svém otci – putoval hned do inkubátoru.

Ale aspoň jsem nemusela ležet na pokoji s ostatními rodičkami, to bych určitě nezvládla. I tak jsem se zhroutila, takže se mě ujal nemocniční psycholog. Ten mi hodně pomohl. Mimo jiné mi vysvětlil, že to není ničí vina, tohle se v životě prostě někdy stává.

Jsou matky, které jsou na tom i hůře. A já se musím vzchopit, protože je tu Kája, který mě potřebuje… Trvalo mi to docela dlouho, než jsem byla schopná začít aspoň trochu rozumně myslet.

Nakonec jsem to ale s jeho pomocí – a také s pomocí mých rodičů – nějak zvládla a stihla jsem si pro Káju už sama přijet, když nabral potřebnou váhu a sílu a mohli ho propustit z nemocnice.

Když jsem pak poprvé držela v ruce ten malý uzlíček, vhrkly mi slzy do očí. Byl to neskutečně krásný a dojemný okamžik. V té chvíli mi došlo, že se musím opravdu sebrat, abych se o něj mohla postarat. Vždyť je tak bezbranný a potřebuje silnou a pohodovou mámu.

A to jsem mu taky hned slíbila. Konečně jsem v sobě znovu našla ztracenou energii. Nesmím myslet jen na sebe a svoji bolest, musím se především postarat o to, aby byl Kája zdravý a nepocítil žádnou, byť sebemenší, újmu.

Mé štěstí Kája

Na Rudolfa jsem si při tom ani nevzpomněla. Ani jsem mu nikdy neřekla, jak to všechno bylo. Ví jen, že má syna, a dokonce mi na něj, jak slíbil, posílal peníze. Ty jsem ale všechny ukládala na zvláštní účet, který patří jen Kájovi.

Já nouzí naštěstí netrpím, díky pomoci rodičů jsem se mohla vrátit brzy do práce, a hlavně zpočátku většinou pracovat z domova. Další příjem jsem měla z pronajímaného bytu, který jsem Kájovi i s penězi z alimentů věnovala, když dosáhl plnoletosti.

Kája nám vnesl do života tolik radosti, že to snad ani není možné! Neuplynul sice snad ani den, abych si nevzpomněla na svého druhého chlapečka. Jaký by asi byl? Jak by si s Kájou rozuměli? Ale nemá cenu to moc rozebírat.

Uplynula už spousta let a já se mezitím seznámila s Davidem, starším rozvedeným zajímavým mužem. Vzali jsme se, když Kájovi bylo deset let, takže získal i vytouženého tatínka.

Oba si dodnes dobře rozumějí a Davidovi nevadilo, že už jsme nemohli mít žádné další děti, sám má dvě z prvního manželství. Kája nám dodnes dělá velkou radost, vyrostl z něj skvělý mladý muž.

A přes to všechno hrozné, čím jsem si musela projít, si dnes říkám, že to tak asi všechno mělo být.

Pavlína (55), střední Čechy