Lucie byla už odmala svéráz. Měla svou hlavu, vychovávat ji bylo těžké. Situaci nejspíš zhoršilo i to, že od nás Luciin táta odešel, když jí byly tři.

Měla ho ráda a byla příliš malá na to, aby si uvědomovala, že ten okouzlující tatínek je ve skutečnosti nezodpovědný a nedospělý kluk, který otcem ještě hodně dlouho být neměl. I když jsme se rozvedli, Lucce jsem v kontaktu s tátou nebránila.

Myslím že měla šťastné dětství, jak to jen šlo, ve všem jsem ji podporovala. Zvládly jsme základní školu, úspěšně odmaturovala, dostala se na studia na učitelku. Měla jsem z ní radost, než si našla Karla.

Právě dokončoval žurnalistiku a podle okolí měl před sebou slibnou kariéru. Jenže byl divný. A něco divného bylo i na jeho rodině. Nebavili se spolu, nemluvili o sobě, jako by k sobě ani nepatřili. Jenže Lucce bylo všechno jedno.

Zjevně ale věděla, že s jejím vztahem nesouhlasím. To, že se vdala a že čeká miminko, mi sdělila jen tak mimochodem, když jsem jí zavolala.

Hrozně mě to naštvalo, pohádaly jsme se a pořádně spolu začaly mluvit, až když se narodila Majda. Tou dobou se bohužel už začalo naplňovat mé tušení.

Pro Karla byla důležitější práce než rodina, těsně před porodem odjel služebně do zahraničí a vrátil se, až když měla malá tři měsíce. Lucka byla mezitím u mě. Netrvalo dlouho a scénář, který jsem znala u sebe, se zopakoval u mé dcery.

Opakovala mou chybu

Z velké lásky bylo zklamání a rozvod na sebe nenechal dlouho čekat. Majda vyrůstala v milujícím, ale čistě ženském prostředí. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že je naše rodina snad začarovaná.

Její otec mezitím udělal kariéru, byl známý a Majda se s ním často chlubila. Bohužel na ni neměl čas a věnoval jí mnohem méně pozornosti, než by si zasloužila. Chudák holka. Snažila se být ve všem perfektní, aby se mu zavděčila.

Na základní škole neměla jedinou dvojku, ani na gymnáziu. Ale poté co ji přijali na žurnalistiku, se v ní něco zlomilo. První semestr skončila s výbornými výsledky, ale pak ze školy bez vysvětlení odešla. „Prostě mi přišlo, že to nemá smysl.

Možná jsem se chtěla jen opičit po tátovi. Budu si muset najít něco vlastního,“ odbývala nás.

Chtěla jít na medicínu

Na to neměla ani jedna z nás odpověď. Pár měsíců Majda dělala servírku v kavárně a chystala se na přijímačky na medicínu. Rozmlouvali jsme jí to, nikdy lékařkou být nechtěla. Ale nedala si říct.

Při její inteligenci a zatvrzelosti nás nepřekvapilo, že ji vzali. Ale zdálo se, že jí to štěstí nepřineslo. Pořád byla zalezlá v pokoji, učila se a četla. Znepokojilo nás, když jsme slyšely, jak mluví sama se sebou.

Když jsme se jí ptaly, jen mávla rukou „Mám toho moc,“ zahučela a schovala se zpátky do pokoje. Utekla neznámo kam Jednoho zimního rána jsme našly otevřené dveře od bytu. V míse toalety byly hozené Majdiny doklady, nevzala si s sebou žádnou kabelu, nic.

To bylo na pováženou. Volaly jsme na policii, aby po ní vyhlásili pátrání.

Mladá policistka, která s námi mluvila, se nás ptala, jestli se u nás v rodině nevyskytlo nějaké psychické onemocnění. Nejdřív jsem se skoro urazila, ale pak mi došlo, že vlastně nic nevíme o rodině Majdina táty.

Tři dny jsme strávily v nejistotě, vystrašené, co se Majdě mohlo stát. Po třech dnech nám zavolala policistka, která měla případ na starosti.

Myslely jsme, že ji zdrogovali

Že prý je Majda v psychiatrické léčebně. Máme za ní přijet, víc se dozvíme od jejího ošetřujícího lékaře. Byly jsme šťastné, že se našla a že je naživu. A vyděšené z toho, že nejspíš není psychicky v pořádku. Opravdu nebyla.

Její ošetřující lékař nám sdělil, že ji chytili na autobusovém nádraží ve městě vzdáleném asi dvě stě kilometrů. Jak se tam dostala, nikdo neví. Byla zmatená, bosá, měla bludy že ji pronásledují mimozemšťané. Napadlo nás, že ji někdo zdrogoval.

Ale skutečnost byla horší. Podle lékaře se jednalo o schizofrenii. Nedokážu popsat, jaké to je, když se dozvíte, že někdo z vašich nejbližších je, jak se říká blázen. Je to, jako by ten člověk umřel, ale zároveň byl tady. Úplně vám to obrátí svět naruby. Najednou se musíte na všechno dívat úplně jinak.

Celou dobu to věděl

Jediný, koho to nepřekvapilo, byl Karel. „To mě mrzí,“ řekl Lucce do telefonu. „Možná to je dědičné. Moje teta a bratranec to mají taky.

Nemyslel jsem si, že se to dá zdědit takhle přes koleno.“ Cítila jsem takovou zlost a trpkost, že bych ho v tu chvíli snad zabila. Jak si mohl pořídit dítě, když věděl, že je jejich rodina tak poznamenaná? Jak to mohl před Lucií zatajit?

A proč se ona sama víc nezajímala o jeho příbuzné? Neměl by na to být nějaký zákon? Aby se takovým tragédiím zabránilo? O Majdu se staráme, jak nejlépe umíme. Chvíli je na tom lépe, chvíli hůř. Své nemoci se ale nikdy nezbaví.

Jen doufám, že nikdy nebude mít děti. Děsí mě, že by se i jich dotklo rodinné prokletí. Danuše Valentová (74), Praha .